streda, 27. októbra 2010

Katolické vědomí dějin



Hilaire Belloc

Pravím: katolické „vědomí“ dějin – pravím „vědomí“, to jest vnitřní znalost s totožností: nazírání na věc, která jest totožná se znajícím – neříkám „katolický názor na dějiny“. Vykládání o „názorech“ je moderní a proto částí úpadku: je nepravé a proto pomíjející: nepodrobím se mu. Raději vzdám čest pravdě a řeknu, že tu není ničeho podobného katolickému „názoru“ na evropské dějiny. Je tu protestantský názor, židovský názor, mohamedánský názor, japonský názor a tak dále. Neboť všichni tito se dívají na Evropu z vnějška. Není katolického „názoru“ na evropské dějiny o nic více než názoru člověka na sebe sama.

Sofistika ovšem předstírá, že je tu i „názor“ člověka na sebe. V ničem se nepravá filosofie neosvědčuje více nepravou. Neboť způsob, jakým člověk chápe sebe sama (činí-li tak upřímně a po očisťující zkoušce své mysli) je ve stejné řadě s chápáním jeho Stvořitele a proto se skutečností: dívá se z vnitřku.

Dovolte abych sledoval toto přirovnání. Člověk má vědomí, které jest hlasem Božím. Tím ví netoliko, že vnější svět je skutečný, ale že i jeho vlastní osobnost je skutečná.
Když člověk, třebas polichocen hlasem druhého, přece sám řekne: „Jsem špatný chlap,“ je v souhlasu se skutečností. Když si člověk, třebas pomlouván světem, řekne sám sobě: „Můj úmysl byl správný,“ je v souhlasu se skutečností. Zná sebe sama, neboť sám jest sebou samým. Člověk nezná o sobě nekonečný počet věcí. Konečný však počet jich, který zná, je všecek na nákresu; je všecek částí toho, co skutečně tu je. Co o sobě nezná, shodovalo by se, kdyby to znal, s tím, co o sobě zná. Jsou „názory“ člověka na vše jiné, jen na dvě věci ne: na sebe a na Boha, který ho stvořil. Tito dva, když ho pozorují, vidí ho, jaký je: všechny ostatní mysli mají rozličné náhledy na něho; a toto jsou vskutku „názory“, každý z nich nepravý, poněvadž všechny se liší. Ale náhled člověka na sebe sama není „názorem“ : je chápáním.

Nuže tak je to s námi, kteří přináležíme Víře a velkým dějům Evropy. Katolík, když čte tyto dějiny, netápe po nich z vnějšku, nýbrž rozumí jim z vnitřku. Nemůže jim porozumět docela, poněvadž je konečným tvorem; je však také tím, čemu má rozuměti. Víra jest Evropa a Evropa jest Víra.

Katolík přináší dějinám (říkám-li „dějiny“ na těchto stránkách, myslím tím dějiny křesťanstva) poznání sebe. Jako člověk ve zpovědnici žaluje na sebe to, o čem ví, že je to pravdivé, a co ostatní lidé nemohou posuzovati, tak katolík hovoře o jednotné evropské civilizaci, haní-li ji, haní ji pro příčiny a skutky, které jsou jeho vlastní. Sám osobně mohl tyto věci učinit. Není relativně správný ve své haně, je absolutně správný. Jako může člověk svědčiti o nesprávných, nepříslušných nebo věci neznalých pojímáních evropských dějin; neboť on ví, proč a jak dějiny postupovali. Jiní, nekatolíci, dívají se na dějiny Evropy z vnější strany jako cizinci. Těmto jest jednati s něčím, co se jim samo jeví jen částečným a nesouvislým; onen vidí to vše ze středu, v podstatě a pohromadě.

Říkám opět, novými výrazy: Církev jest Evropa a Evropa jest Církev.

Katolické vědomí dějin není vědomím, které začíná s vývojem Církve kolem Středozemního moře. Jde daleko více zpět. Katolík rozumí půdě, na které vyrostla rostlina Víry. Římskému vojenskému úsilí rozumí způsobem, jakým je nemůže chápat nikdo jiný; proč se toto úsilí srazilo s ohromnou asijskou a kupeckou říší Karthaginy; co jsme si vzli ze svétla Athén; jakou potravu jsme nalezli mezi irskými a britskými, galskými kmeny, jejich mdlé, ale strašné upamatování nesmrtelnosti; jakého příbuzenstva se dožadujeme s obřady nepravých, ale hlubokých náboženství i jak dávný Israel (ti malí silní lidé, dokud nebyli svedeni, když byli ještě národní v horách judejských) byl, aspoň ve starém údělu, ústředním a ( jak my katolíci říkáme) posvátným: věnovaným zvláštnímu Poslání.

Pro katolíka celý přehled se řadí ve svůj zvláštní řád. Obraz je normální. Nic mu není překrouceno. Postup našich velkých dějin je snadný, přirozený a úplný. Je také konečný.
Ale dnešní katolík, zvláště je-li vázán na užívání anglického jazyka, trpí žalostným a (več jest doufati) přechodným nedostatkem. Žádná moderní kniha v anglickém jazyku neposkytne mu přehledu minulosti; jest nucen studovati násilně nepřátelské znalce severoněmecké (nebo anglické, napodobující severoněmecké), jejíchž znalost se nerovná znalosti pravého vyrovnaného Evropana.
Stále naráží na věty jež jsou na první pohled beze smyslu, buď pro omezení, nebo pro odpory, které v sobě zahrnují. Nemá-li však náhodou volného času pro další studium, nemůže ukázati přesně na znamení nesmyslnosti. V knihách, které čte, jsou-li aspoň v anglické řeči, postrádá věci, o nichž mu pochopení pro Evropu říká, že by tam měly být; nemůže však vyplniti jejich místo, ježto člověk, který psal tyto knihy, sám takových věcí neznal nebo aspoň jich nemohl pochopiti.

***

Obraťme se k obecnému přehledu celých evropských dějin. Můžeme tu sepsati seznam významných řádek, na nichž katolík může oceniti to, co ostatní uvádí do rozpaků, a může určiti a znáti věci, o nichž ostatní mohou míti jen domněnky.
Katolická Víra rozšířila se po římském světě, ne poněvadž Židé byli široko daleko rozptýleni, ale poněvadž duch starověku a zvláště římský duch přijal ji ve své zralosti.
Hmotný úpadek říše nemá ani vztahu ke vzrůstu katolické Církve, ani s ním není souběžný; jest protivníkem tohoto vzrůstu. Bylo vám řečeno: „Křesťanství (slovo, mimochodem řečeno, zcela nehistorické) vplížilo se do Říma, když tento upadal, a uspíšilo úpadek“. To je špatný dějepis. Lépe je přijmout a podržet následující větu: „Víra jest to, kterou Řím přijal ve své zralosti; a Víra nebyla příčinou jeho úpadku, nýbrž spíše zachranitelkou všeho, co se zachrániti mohlo“.
Nikterak nás neposílil příliv barbarské krve; vážným ohrožováním civilisace ve starověku bylo něco málo (a zvláště otrockého) vcezování barbarské krve; že civilisace takto napadána nebyla ve starověku trvale zničena, máme co děkovat jen šťastnému zachránění katolickou Vírou.
V nejbližším období – v temném počátku středověku – vidí katolík dále, jak Evropa byla zachráněna proti obecnému náporu mohamedána, Huna a Skandinávce: všímá si, že zuřivost útoku byla taková, že nic, kromě něčeho Božím působením zřízeného, by jí nebylo odolalo. Mohamedán došel až na vzdálenost třídenního pochodu k Toursu, Mongol byl viděn se zdí Touronu na Saoně – ve vnitřku Francie. Skandinavský divoch vnikal do ústí všech galských řek a téměř zaplavil celý britský ostrov. Nic nezbývalo z Evropy kromě vnitřního okrsku.

A přece to Evropa přečkala. V novém rozkvětu – ve středověku - který následoval po temném čase, poznává katolík ne domněnky, ale důkazy a skutečné události; vidí jak parlamenty povstávají ne z nějakého domnělého „teutonského“ kořene – smyšlenky to akademií – nýbrž z opravdových a hotových velkých řeholných řádů, ve Španělsku, v Britanii, v Galii – nikdy mimo staré hranice křesťanstva. Vidí, jak gotické stavitelství vyrostlo do výše, spontánní a domorodé, nejdřív v území pařížském a potom se šířilo dále v kruhu k skotským horám a k Rýnu. Vidí nové university, práci to znovu probuzeného ducha Evropy; vidí podivuhodnou novou civilisaci středověku, povstávající jako přetvoření staré římské společnosti, přetvoření celé z vnitřku a způsobené Vírou.
Soužení, náboženské násilnosti, šílenství patnáctého století jsou mu nemoci jednoho těla – Evropy – v nouzi o lék. Lék byl příliš dlouho odkládán. Přichází roztržení evropského těla reformací. Mělo by být mrtvo; poněvadž však Církev nepodléhá smrtelným zákonům, není mrtvo.

***

Všeobecné dějiny Evropy a Anglie rozvíjejí se přirozeně před katolickým čtenářem; není sváděn k následování teorií, sobě odporujících a často předkládaných pro spásu novoty, která zmátla a zbortila moderní rekonstrukce minulosti. Především se nedopouští zásadního historického omylu ve „čtení historie dozadu“. Nemyslí o minulosti jako o tápání dopředu k dnešní naší dokonalosti. Má ve své vlastní povaze povahu jejího životního běhu: cítí pád a povstání – rytmus života, který i jemu náleží.

Evropané jsou z jeho krve. Může rozmlouvati s prvním stoletím nebo s patnáctým; hrobky mu nejsou směšné, ani věštby; a je-li přemožitelem, je také dědicem bohů.

Z knihy „Evropa a Víra“ přeložil Bohdan Chudoba, publikováno v Arších, L.P. 1930

prebraté z http://dielnasj.blogspot.com/2010/10/katolicke-vedomi-dejin-hilaire-belloc.html

pondelok, 25. októbra 2010

Cesta obnovy


"Aký koreň lipne, aká vetva rastie z tejto kamennej púšte?" T. S. Eliot


I za pochmúrnych súmračných dní pamätajúc na blízkosť smrti je potrebné mať pripravené niečo pre budúcnosť. Niečo pre tých, čo prípadne ďalej ponesú kríž. V čase kedy sa falšuje skutočnosť a opozícia voči ľavici sa arci len javí. Alebo hádam odvážite sa ju vidieť v semi-sodomitských projektoch ako postoy.sk čo prinášajúc citlivé články o "homosexuálnych partneroch" snažia sa len napodobovať sekulárnu stoku a s ňou i zhynú ?

Kde nie je nič ani smrť neberie. To platí i o projektoch "obnovy" vychádzajúcich z myšlienkových prúdov vystavených na úmrtnom liste tradičného politického usporiadania a neochvejných stĺpoch viery. V čase Božieho dopustenia, kedy milosťou je trpieť spolu s Kristom všeobecné odpadnutie, úpadok a oddanie sa svetu. Keď niet kam hlavu skloniť, hoc i líšky majú svoju dúpä. Líška aký to obraz vládnuceho liberalizmu, aká to metafora seba-sa-popierajúceho do vlastného chvostu sa zahryznuvšieho modernizmu. Po vlastné odsúdenie si beží a nôžku vždy tak bystrú v pascu vkladá.

Vyhnite sa úlisným projektom, čo zaliečajú sa svetským relativizmom. Nestoja za to. Ich vonkajšie zdanie vždy sa prezradí, že zaraz za útočí na to, na čom vždy sme stáli. V rámci plurality. V rámci straty formy, tejto herézy modernity. Pre nás na stratenej varte najlepšie sa stojí, bez pochlebovačov, tí pred ktorými zakrývajú si tvár a na ktorých pľujú. Vyťatých z krajiny živých.

I je cesta z krajiny mŕtvych i je vzor pre potomstvo naše. Zdá sa, že strom čo vyťatý bol i do ohňa vhodený stále zanechal hlboké korene, čo živiny berú z dávnych časov vedomie dávneho poriadku zo zákona nemenného. I ostala nádej obnovy. Jej prvou podmienkou je návrat. Návrat späť k sv. omši s ktorou spokojní boli svätci i mučeníci i po Cirkev po celom zemekruhu (lež modernisti opovrhovať ňou budú tvárou obracajúc kňaza k ľudu). Ak táto sa vráti a aspoň na jednom mieste denne sa slúžiť bude, nik od krajiny tejto neodníme ten obrovský prúd milosti Božej, čo už rozlieva sa v krajinách naokolo, ktoré nás zahanbujú. Niet nič viac, čo pustá zem by potrebovala. Zo slabosti roztrúsenej hŕstky zaraz silu spraví, čo nepotrebuje podporu davov, padajúcich ako lístie zo stromov...

I poriadok sa potom zmení. Hoc jeho zástavu držala len jedna ruka, malá bodka na mape. Vernosť stále tým istým zásadám, keď iní poklonkovali sa odpadlíctvu a posmievali sa pravdám, ktorím generácie verili a neupadali v blúznivé prekliatie románu a jeho okov vykovaných z pravidiel gnósis. Odkaz zatlačený celkom na zem, ba možno až pod ňu ešte stále pretrval, krv mučeníkov kde-tu predsa klokotá. A existuje ucho, ktoré počúva, hoc hluk okolia prehlušiť ten zvuk chce. Zlovestné pereje vystavané z kalibáncov malých - .týždňov, impulzov a postoyov všakovakých - len paródií zo Sillonu predsa malú bárku nepotopia. Po tučných rokoch, zas vychudnuté chodia. Keď horšie je ako za sv. Atanáza a númenorskú krv len v skúmavkách držia, v odpore planie votívne svetlo.

* * *

I vykročila noha možno pamätajúca kroky armády z Vendeé, stopy Rochejacquelina. A striasla zo seba prach odporcov kríža, náboženského indiferentizmu. Umyla zo seba lepkavé nánosy modernity a trojnásobnom kyrié pokľakla pred oltárom nemenným. I našla v pustine zaľúbenie v odlúčení a preds´ prenasledovaná. Vyprášila zo záhybov plášťa svojho smietky dialektiky i zapudila v ušiach svojich zaliečavé vábenie hermeneutiky. Oddelila áno od nie. Vyliezla na stĺp ako stylita a pôstom vyšívala rúcho pripravené pre deň návratu.

Viva Cristo Rey!

prebraté z http://monarchizmus.blogspot.com/2010/10/cesta-obnovy.html

utorok, 17. augusta 2010

Je to tridentská omša na čom záleží

prebraté z The Remnant, preklad podľa www.vendee.cz

Mimořádná forma?

Michael J. Matt

E-mail zaslaný vydavateli The Remnant 6. června 2010:

„Všiml jsem si, že vy a vaši pisatelé používáte termín „tridentská“, když mluvíte o latinské mši, spíše než termín „mimořádná forma“ (MF). Máte nějaký problém s MF? - J. Loveland, Cincinnati, Ohio (USA).

Nu, je těžké naučit staré psy novým kouskům. To je jedna věc. Ale myslím, že je v tom něco víc. A jestli máme modernizovat náš slovník, abychom vyhověli všem nováčkům v tradicionalistickém katolickém hnutí, pak říkám Deo Gratias!

Přemýšlejte o tom: Novus Ordo očividně chřadne, tradice se stává takřka hlavním proudem a tradiční latinská mše se přeměňuje na mezinárodní mládežnické hnutí. Zrovna jsem se vrátil z Francie, kde tisíce mladých katolíků absolvovalo třídenní pěší pouť, na níž tradiční mše byla jedinou mší. Nyní vyrůstají celé generace, které neznají žádnou jinou liturgii, než je tradiční římský ritus. Není to mimořádné!?

Přesto však existuje naléhavá potřeba chránit se před pocitem sebeuspokojení, zvláště když se vezmou v potaz oběti, které vykonali tradicionalisté průkopníci v těžkých dobách.

Mnozí z nás si pamatují, když tradice byla mrtvým písmem a stará mše liturgickým dinosaurem, kterými se obtěžovalo zabývat jenom pár „starých bláznů“. Bylo to v době, kdy škapulíře, modlitební závoje a latina byly ozdobami pro zasmání u „fanatiků na nebezpečné cestě ke schizmatu“.

Mít v té době nálepku tradicionalisty znamenalo, že jste se stali ve své farnosti něčím jako vyděděncem, protože jste tvrdošíjně odmítali nechat odejít 2000 let katolické tradice. Na druhou stranu světské tradice jako je tradiční rituál při sedmé směně v baseballu nebo zpívání písně My Old Kentucky Home při Kentucky derby zůstaly samozřejmě nedotknutelné a posvátné. Ale katolické tradice byly nadšeně vršeny na progresivistickou pohřební hranici, jejíž plameny osvěcovaly oblohu v oněch dnech temnoty.

Panis Angelicus byl z módy a, Bůh nám pomáhej, moderní byla píseň On Eagles Wings (v anglicky mluvícím prostředí modernistický popěvek z roku 1979 – pozn. překl.). Římská roucha tlela mezi naftalínovými kuličkami, zatímco kněží se promenádovali v barevných tunikách v „bohoslužebném prostoru“ a oddávali se nejposlednějším liturgickým novotám. Kázání ustupovala veselým „homiliím“ zatímco řeznické stoly zatlačily do pozadí hlavní oltáře a hippie duchovní v euforii vyhlašovali kapitulaci Církve před současným světem.

V tomto klimatu sebenenávistné „reformy“ většina katolíků udělala jednu ze dvou věcí: Opustili se znechucením Církev nebo prostě odpadli jako víra sama. Kostely se vyprázdnily, jeptišky zmizely a ty relativně řídké případy katolických kněží, kteří nezběhli, aby se oženili, se elegantně načesali a stali se režiséry liturgické estrády.

Byla to zřetelně Satanova práce.

Ale někteří katolíci odmítli srazit podpatky před modernistickými velícími gaunery v důstojnických holinách. Setrvali, aby bojovali, když takřka všichni ostatní mávali vlajkou kapitulace. S pohrdavým opovržením byli zesměšňováni jako tradicionalističtí „extrémisté“, kteří si „myslí, že jsou papežštější než papež“.

Tito muži a ženy obětovali vše pro základní kámen katolické víry, kterým tehdy byla (a je i dnes) starobylá tridentská mše. Ano, vím, že se od nás očekává, že už ji tak nebudeme nazývat. Teď je to „mimořádná forma“, což má zřejmě jakýsi smysl, když vezmeme naprostou všednost nové mše. Ale proč tohle trvání na „mimořádné formě“? Bůh ví. Možná bylo potřeba nové jméno pro starou mši – takové, které nenaznačuje věrnost srozumitelnosti Tridentského koncilu oproti nejednoznačnosti Druhého vatikánského koncilu. Možná předkládání dvou forem jednoho ritu poskytlo krytí pro bizarní spektákl a náhlé selhání zcela nové mše. Nevím.

Ať je to cokoliv, pro mnoho z nás bude tradiční mše vždy tridentskou mší. Je tomu tak z rozličných důvodů, z nichž nikoliv nejméně důležitým je ten, že oni ji tak nazývali – raní tradicionalisté, kteří stáli proti celému světu při obraně římského ritu slouženého ve starobylém jazyce knězem, který stál čelem k oltáři Božímu, přesně jak to kněží vždy činili po tisíciletí. Ritus byl kodifikován v Tridentě týmž svatým papežem, který kodifikoval tradiční 15 desátkový růženec – sv. Piem V., duchovním vůdcem v bitvě u Lepanta a velkým papežem, který zachránil Evropu před islámem i protestantismem.

Mše, pro kterou tradicionalisté průkopníci obětovali tolik, byla nedílnou součástí Tridentského koncilu, který vytesal do kamene katolickou nauku a liturgii proti velikému útoku na obojí ze strany protestantské revoluce. Tridentská mše byla mší, kterou sv. Pius natrvalo předal katolíkům všech věků a zajisté to byla mše, kterou tradicionalisté zamýšleli předat svým vlastním synům a dcerám.

„Je to mše, na níž záleží!“ Znova a znova si připomínali, že „je to tridentská mše, na níž záleží!“ Věděli čím je a čím není. Velmi dobře věděli, že její důležité části o nějakých 1500 let předcházely Tridentu. Ale tím, že jí nazývali „tridentskou mší“ se vázali ke stěžni katolické tradice – k dogmatickému Tridentskému koncilu, ke Quo Primum a vlajkové lodi katolické flotily, které uchovávali víru věků proti náporu novot, protestantismu a rozvíjejícímu se Novus Ordo Seclorum.

V bouřlivých pokoncilních mořích sledovali kurz nastavený katolíky v 16. století v Anglii a v 18. století ve Francii během válek za oltář a trůn ve Vendée. Trident byl jejich hvězdou udávající směr. Oni jen „neupřednostňovali“ tridentskou mši. Oni se pomocí ní vymezovali.

Arcibiskup Lefébvre, v mnoha ohledech obětní beránek katolické kontrarevoluce, byl pro svou tvrdošíjnou obranu všeho tridentského „exkomunikován“. Ale jeho historicky významný postoj dal zrod celosvětovému hnutí katolické obnovy a nyní je jeho záležitost probírána s Římem.

Skvělý Michael Davies předčasně skonal kvůli pracovnímu nasazení při obraně tridentské mše, stejně jako Hamish Fraser, William Marra, John Senior a tisíce vážených mužů pro něž nic neznamenalo liturgické „smells and bells“ (kontroverzní rituální praktiky – pozn. překl.).

Můj vlastní otec se ve jménu tridentské věci vzdal všeho kromě víry a rodiny. Po třiceti letech pracovního nasazení jako vydavatel The Wanderer (katolický tradicionalistický magazín – pozn. překl.) za sebou nechal své dědické právo prvorozeného kvůli práci pro úplnou obnovu tradice a tridentské mše.

Tito muži byli tradicionalisty dávno předtím než to začalo být módní. Dali svou pověst, kariéru a finanční blahobyt k dispozici ve jménu katolické kontrarevoluce.

V roce 1956 bránili mladí Maďaři svou vlast proti sovětským tankům s násadami od košťat a s čímkoliv, co bylo po ruce. Byli rozdrceni a usmrceni komunisty, ale historie je učinila nesmrtelnými.

V 70. letech /20. století/ malá skupina věrných katolíků udělala něco podobného proti modernistickým tankům, které se valily katolickým městem. Oni se rozhodli zůstat tím, v co je vychovali jejich otcové – katolíky! A ve jménu tridentské mše byli vyhnáni ze svých farností a kritizováni jako „schizmatici“. Ale podrželi si víru. Historie musí teprve určit jakou roli přiřadí těmto mužům, ale ti z nás, kteří některé znali, si pamatují tváře a jména hrdinů, kteří drželi katolické pozice, které opustili dokonce i papežové a kněží.

Mimořádná forma? Jistě, ale jednoho dne to znovu bude jediná forma římského ritu, a pak snad duše raných tradicionalistů budou odpočívat v pokoji. Vy říkáte „mimořádná forma“, já říkám „tradiční latinská mše“ – ale kdyby nebylo jich, říkali bychom všichni Novus Ordo Missae.

streda, 19. mája 2010

Na troskách vzdušných zámkov

prebraté z Dielne Sv. Jozefa
http://dielnasj.blogspot.com/2010/05/na-troskach-vzdusnych-zamkov-branislav.html


Udalosti posledného polroka ukázali s naprostou bezohľadnosťou reality, na akých sypkých pieskoch boli v Cirkvi budované okázalé reformy po II. vatikánskom koncile. Nie preto, že by sme verili bučaniu žurnalistického stáda, ktoré nám maľuje za každou sutanou rafinovaného pedofila, aj keď vďaka liberálnemu šialenstvu a benevolencii v klére bude určite klika homosexuálov a pederastov početná a silná, ale preto, že celá koncepcia pastorácie a života Cirkvi, ako nám bola prezentovaná od roku 1962 sa ukázala byť mylná, nefunkčná a v konečnom dôsledku sebevražedná. Ak by sme hľadeli na súčasné pozície Cirkvi očami svetskej stratégie, spoliehajúcej sa na uvážlivú ekonómiu svojich síl, tak by sme s kľudom a rezignáciou mohli zvinúť zástavy a odtrúbiť kapituláciu. Snáď žiadna organizácia na svete neurobila toľko usilovnej práce na poli sebazničenia, ako práve Cirkev za posledných 40 rokov. Len prísľub jej Božského zakladateľa nás ponecháva v nádeji, že „ brány pekelné ju nepremôžu“. Každopádne sen o rozkvete Cirkvi, tak ako ho snívali od šesdesiatych rokov generácie odpútaných Prométheov z radov kléru aj laikov, je zdá sa nenávratne preč. Sladký je svet voľnomyšlienkárskej pomsty. Čo môže byť diablovi milšie a zábavnejšie, ako obviniť Cirkev z nemravnosti a zvrhlosti. Obvinenia z tmárstva a mravnej rigídnosti by len potvrdzovali rolu, ktorú si Cirkev pre seba vyhradila, ale pederastia? A tak aby nebol zábavy koniec: ľavicovo-liberálni propagátori pedofílie naháňajú a odsudzujú svojich súputníkov, ktorých si vycvičili v Cirkvi. To je aggiornamento o akom sa nám ani nesnívalo.

Zaslepenosť katolíckych más, ohlúpnutých sľubovaným aggiornamentom, ide tak ďaleko, že už ani nie sú schopné uvedomiť si hĺbku marazmu a patovosť situácie, v ktorej sa Cirkev ocitla. Keď sa teraz snažia vytýčiť nejakú, veľmi hmlistú, strategickú líniu obrany proti útokom, tak sa utešujú analógiami z minulosti, žijúc v klamlivej predstave akoby Cirkev súčasnosti bola tou istou pevnosťou obliehanou neprajným Svetom, ako tomu bolo v minulosti. Predstavu, ktorú nenávideli a chceli zničiť, sa teraz snažia vzkriesiť a postaviť na nohy, v naprosto zmätenej schizofrénii. Realita je však dokonale odlišná. 40 rokov sebadeštrukcie a vnútorného boja proti tzv. triumfalizmu, čo preložené z newspeaku do jazyka normálnych ľudí, znamená proti pravovernosti, proti hierarchii, proti tradícii a za bláznivý ekumenizmus ála stretnutia v Asissi, za liturgické experimenty a za infantilitu v pastorácii, to všetko natoľko oslabilo pozície samotného kléru, že teraz keď by potreboval aktívnych zastáncov, tak ich nemá kde zohnať. A nakoniec, kto by ich mal vlastne obhajovať keď s „triumfalizmom“ sme sa už vysporiadali? Čo iné ako triumfalizmus a presvedčenie o výlučnosti katolíckej viery, by mohlo niekoho motivovať aby obhajoval klérus, ktorý, čo si budeme nahovárať, nebol ideálny nikdy a dnes už vôbec nie. Len vedomie, že Cirkev je mystickým telom Ježiša Krista, nech sú už jeho partikulárne údy akejkoľvek akosti, môže človeka so zdravým rozumom pohnúť k tomu aby hájil toto Telo, napriek hnilobe jeho pastierov. Ak je však Cirkev katolícka len jednou z cirkví, len jednou z kvetiniek na pestrej ekumenickej lúke, ktoré spolu tvoria akúsi mozaiku Božej vôle, tak uhynutie jednej kvetinky predsa nič neznamená. Kvetiniek je dosť, niekedy sa zdá, že až moc, lebo stále vznikajú nové a nové a tento bujarý kvas, ajhľa, ešte stále nemá konca, takže čoho by sme sa báli, že? Keď nebudeme katolíkmi, tak budme luteránmi alebo možno aj amišmi a spasení budeme tak či tak, alebo nie? Nehlásala nám náhodou toto ústami svojich kňazov Cirkev za posledných 40 rokov? Zalovme v pamäti: kto z nás nebol v kostole svedkom takých duchaplnosti, ako svojho času aj ja, keď som sa dozvedel z úst kňaza, že Bohu je to vlastne jedno akej sme viery, hlavne, že máme lásku v srdci. Nuž tak prečo teda by sme mali hájiť Cirkev Svätú apoštolskú a katolícku keď je to jedno?
A odrazu tu niekto volá: do zbrane! A ten niekto, alebo niektorí, sú presne tí čo predtým volali po totálnom jednostrannom odzbrojení. Aké naivné! Mobilizovať armádu, ktorej som predtým rozvrátil bojovú morálku.

Cirkev sa teraz ocitla na križovatke tak komplikovanej, že snáď ešte na takej nikdy nebola. Tu zlyháva každá analógia s minulosťou. Aj ten najcynickejší predstaviteľ nepotizmu a simónie v stredoveku a renesancii si bol vedomí toho, že keď sa chce udržať „pri koryte“, ľudovo povedané, tak si nesmie pod sebou podrezať konár, na ktorom sedí, ergo, na vieru Cirkvi nesmie siahať, lebo tá ho na ten konár dostala. To je v príkrom protiklade s chovaním kléru po roku 1962. Samozrejme by sme sa mohli domnievať, že veškerý klérus novej doby je oprostený od vypočítavej zištnosti, čo sa prebiend týka, takže išiel za Pravdou staň sa čo staň a na pud sebazáchovy pozabudol, ale ruku na srdce a na rozum, toto zrejme nebude príliš pravdepodobné. Z toho dôvodu by sa javila naivita aspoň tej časti kléru, ktorá vníma svoj pastiersky úrad nielen ako službu duchovnú, ale aj ako určitý príjemný sociálny status, ako niečo do dnešných čias nevídané. Skutočne snáď verili, že uzavrú akýsi pofidérny pakt so Svetom a ich posty a spôsob života bude zachovaný. O tempora, o mores! Ako ukazuje súčasná pozícia Cirkvi, ich omyl bol fatálny. Stratiac sami vieru v božský pôvod a poslanie Cirkvi, domnievali sa snáď, že pretrvajú ako akýsi kultúrny skanzen, za zásluhy o budovanie Európy, demokracie a humanity. Nič takého však tí, čo nenávidia Cirkev nemali, nemajú a ani nebudú mať v pláne. Ich motívy sú metafyzické a logicky aj ciele. Uspokojí ich len dokonalá anihilácia.
Chápeme dokonale zdesenie tejto časti kléru. Veď keď sa hovorilo o potieraní klerikalizmu, tak to mal byť predsa ten starý klerikalizmus nie ten nový, tolerantný. Kritizovať pápeža? No, prečo nie. Hlavne nejakého predkoncilového. Možno aj súčasného. Aj kritika dogmatizmu a hierarchie, samozrejme, ale toto? Ospravedlniť sa za minulosť, prečo nie, ale tu odrazu treba platiť. A kto to bude platiť? Ovečky nám utekajú, semináre zívajú prázdnotou, rády sú v rozklade. Diecézy krachujú. Aj z tohto pohľadu, čisto pragmatického, sa dajú vnímať ústretové kroky voči tradicionalistickým komunitám, ktoré majú, v šokujúcom protiklade k úpadku v progresívnych zložkách Cirkvi, plné semináre a veriacich odhodlaných bojovať za Vieru a Cirkev. Realita je taká, že len vo Francúzsku, kde tvoria tradicionalisti asi miliónovú komunitu, je polovica súčasných seminaristov z ich radov. Čiže tento milión je schopný poskytnúť toľko adeptov kňazského svätenia ako zvyšných progresívnych 50 000 000!!! (muslimov som z celkového počtu „Francúzov“, s dovolením, netolerantne vynechal). Takže je celkom možné a súčasný masový odpad tomu nasvedčuje, že Cirkev v budúcnosti bude síce podstatne menšia, ale zato podstatne tradičnejšia. S tým treba počítať, nech už má ktokoľvek akékoľvek úmysly. Aj ten najzaslepenejší ľavicovo-liberálny tĺk si totiž dokáže zrátať, že keď nebude mať nikoho pod sebou, kto by ho niesol, tak padne na...

Ale sú aj takí, čo ešte stále nechápu. Očakávajú záchranu od predhadzovania ďalších obetí šelmám. Zrušiť celibát, svätiť ženy, sobášiť sodomitov. Konár za konárom pília pod sebou a s úsmevom Laurela a Hardyho sa tešia z vydareného komplotu, ktorým všetkých prekabátia.

Toľko teda čo sa týka tej cynickejšej časti pastierov. Ich pohodliu sa už dlhodobo stroja úklady a zdá sa, že si ho, pri súčasnej rýchlosti s akou sa vyplácajú skutočným alebo fiktívnym obetiam kňazskej zvôle odškodnenia, nebudú dlho užívať, odliadnuc od nervozity spôsobenej snaživými novinárskymi úderkami, sťažujúcej solídne trávenie a spánok.

Potom tu sú presvedčení revolucionári, ktorí skutočne verili všetkým tým ekumenicko-progresívnym blábolom. Ich počet v skutočnosti nebude tak veľký, ak za jednu z ich základných vlastností považujeme rezignáciu na existenciu Cirkvi a zmierenie sa s jej deštrukciou. Predsa len, aj tí najprogresívnejší z progresívnych si predstavovali a dúfali, že Svet akosi ocení ich progresivitu a zakomponuje ich do celoplanetárneho diania, do jedného šíku s pokrokovými zložkami ľudstva. A oni, sediac v parlamente svetovej republiky, už bez triumfalistických ornátov a sután, ale predsa len ako svedkovia akéhosi bultmanovského ahistoricko-mytologicko-existenciálneho Krista, budú dvíhať ruky pri celoplanetárnom hlasovaní hore a dole. Budú predsedať zmiešaným cirkevno-štátnym humanistickým komisiám a kormidlovať život náš každodenný k svetlým zajtrajškom, plným tolerancie, ekumenizmu a harmónie, kde sa všetci stretnú v dechardinovskom bode omega.

Súbeh súčasných udalostí načrtáva podstatne odlišný obraz. Vyzerá to skôr na nekonečný cyklus súdnych procesov, denunciácii, mediálnej vivisekcie a milosť nezaručujúceho sebabičovania. Aj s tými najprogresívnejšími sa ráta už len ako so snaživými udavačmi svojich nadriadených, zvyšok bude predhodený mediálnym šelmám v cirkuse. Vzdušné zámky sa rozplývajú a pomaly miznú. Cirkev sa má už len kajať, kajať a kajať...

Hlavnú masu Cirkvi tvoria jej trpné údy a to ako klerici tak i laici. Trpne prijali všetky inovácie, saltá a premety od šesdesiatych rokov a v nemom úžase nad rychlosťou zmeny, nezmohli sa ani na slovo. Stačilo ukázať pubertálne úderky, vlniace sa so zdvihnutými rukami a všetci zmĺkli. Veď kto by sa opovážil protestovať proti tomu, čo je populárne u mládeže? Čo by to vôbec bolo za zvrhlíka? Infantilnosť sa stala mierou vecí. Brnkanie na gitare vstupenkou do Raja. Z tejto masy pomaly odtekali pramienky starých ročníkov, povedomie o dobe minulej sa vytrácalo (presne ako si to predstavovali súdruhovia a ich spolupracovníci) a dnes tu máme masu novú, rozpoltenú, ale zato bez predsudkov a otvorenú Svetu. Do obrany Cirkvi sa jej moc nechce z dôvodov uvedených vyššie, veď vlniť rukami a byť spasení sa dá aj v iných „spoločenstvách“.

Taká je dnes armáda Cirkvi bojujúcej. A zoči-voči tejto demoralizovanej armáde bez disciplíny sa javí súčasný stav Cirkvi ako stav Grécka (Byzancie) pred pádom Konštantínopolu. Alebo pred Thermopylami. Môžeme si vybrať. Sú len dve možnosti: buď katakombi a víťazstvo v nedohľadne, alebo víťazstvo a obrodenie. Ani jedna cesta nie je ľahká, ale tá druhá má to čaro, že výsledky tisícročnej civilizačnej kultivácie nebudú stratené. To by ale znamenalo jedno: povedať si konečne Pravdu. Povedať, že vývoj za posledných 40 rokov bol omylom. Nie zčasti omylom, ale komplexne. Bola to slepá cesta, z ktorej musíme vycúvať. Má na to vedenie Cirkvi odvahu? A ako by to prijali šokovaní veriaci? A aká je v tomto stave vlastne úloha radového katolíka, bez vplyvu a moci?

V prvom rade je ňou, ako vždy, modlitba a práca. Aj na troskách vzdušných zámkov, sveta a civilizácie je prvoradé kľaknúť a modliť sa, k Tomu, ktorý presahuje všetky nádeje, svet aj všetky civilizácie. Práca potom spočíva v zachovávaní viery, na tom drobnom úseku, kde siaha náš vplyv. A ak nebude možné pracovať okázalo a verejne, tak sa treba premeniť na jungerovského „lesného chodca“ a bojovať za Cirkev v podzemí. Bez nároku na uznanie a odmenu Sveta. Bez nároku na uznanie a odmenu od jednotlivých členov Cirkvi. Každý bude musieť sám vybojovať svoje súkromné Thermopyli. A časom sa možno z Cirkvi ústupčivej a poníženej stane Cirkev bojujúca a víťazná. Musí byť ale postavená na skale, ktorá je skutočne skalou a nie na piesku a snoch, inak sa nám vzdušné zámky opäť zrútia na hlavu a tí čo zostanú budú plakať na ich troskách.

streda, 3. februára 2010

Potreba výkladu dejín pre katolícke deti


Historiografia ako sa premieta do učebníc dejepisu je v katastrofálnom stave z dôvodu ostro sekulárnych, anticirkevných a postmodernými predsudkami naplnených výkladov. Taktiež z dôvodu úpadku cirkevnej hierarchie ako dôsledku nového politického usporiadania po 2. svetovej vojne. Vytratila sa poriadna apológia a ochrana pred zhubnými vplyvmi herézy, prijali sa paradigmy nepriateľské kresťanstvu a základnou mantrou sa stal dialóg, ktorého cieľom má byť postupné odbúravanie všetkého katolíckeho, naopak proti tým, čo si dovolia brániť cirkevnú históriu a nerobia z nej predmet všeobecného opľúvania sa vedú útoky z vnútra samotnej Cirkvi, ktorej hodnostári sú dnes priateľskejší k slobodomurárom ako tým, ktorí sa odvážia čo len poukázať a to, že dokumenty pápežov z pred vojny mohli mať pravdu.

Tragikomickosť tých, ktorí hovoria "to učila Cirkev v minulosti, dnes je to inak" na tomto mieste rozoberať nebudeme, je zrejmé, že títo dialektickí sofisti si len ďalej pília chabý konár na ktorom balancujú so svojimi špekulatívnymi tézami, ktoré nepochybne len čistou náhodou akosi kovenujú moderným protikresťanským filozofiám. Popieranie základných dogiem na "katolíckych" univerzitách a vítania potratárskych politikov je len jedným z negatívnych dôsledkov takéhoto konania.

Vráťme sa však k predmetu tohto článku. Naďalej nie je prípustné púšťať našim deťom do žíl jed moderného výkladu dejín, kde Sovietski boľševickí okupanti sú nazývaní osloboditeľmi, kde sa spojenectvo tzv. západných mocností s komunistickým štátom pod vládou Stalina, ktorý nebol o nič lepší ako nacistické Nemecko, ktorý napadol Fínsko a Poľsko (to Poľsko pre ktoré západ vstúpil do vojny, sic!) považuje za príklad brilantnej stratégie a taktiky, ďalej prehliadať také zverské zločiny ako bombardovanie Drážďan, prehliadať boľševický charakter F. D. Roosevelta, prehliadať nešťastný charakter vzniku 1. svetovej vojny a to, že v nej prehrala tá o niečo lepšia strana, čo platí rovnako tak o vojne medzi Severom a Juhom v americkej občianskej vojne, ktorá sa redukuje na otázku samozrejme neprijateľného otroctva (napriek tomu, že skutočné zrušenie otroctva bolo len a len výsledkom vojenskej potreby Severu, nie jeho idealizmu a hralo zásadne druhoradú otázku), ktoré zastiera, že mimo tejto otázky bola morálna prevaha na strane Juhu.

Rovnako tak je tu potreba vysvetliť deťom ťažké zrodenie európskej kultúry skrze ťažký a bolestný antický pôrod a náročnú stredovekú kultiváciu virtus, aby bola následne od 18. storočia opätovne nahradená barbarstvom, ktoré dnes nadobudlo jasnú prevahu a smeruje k vlastnému pozretiu. Tém v ktorých je treba pozorne očistiť postmoderné nánosy a priniesť alternatívne nové výklady (ktoré samozrejme liberalizmus bude ostro popierať, napriek tomu, že jeho samotnou podstatou má byť sloboda pre iné názory, iné výklady - no v praxi má pre ne len pohŕdanie a nenávisť s ktorou tieto výklady neúprosne prenasleduje).

Samozrejmý je tiež návrat ad fontes a analytická práca s historickými prameňmi, ich podrobenie porozumeniu a poznania a to i cez inú prizmu než je prizma súčasnej paradigmy. Práve to je najťažšou úlohou oslobodiť sa skrze vládnuce predstavy iných epoch od redukcionistického postmoderného výkladu, ktorý sám v sebe ukrýva tézu, že nemôže byť jedine platný, nakoniec nemal by o čo túto platnosť oprieť nakoľko dávno nedisponuje akoukoľvek všeobecnou tézou, ktorú by vo svojich teoretických základoch pokladal za všeobecne pravdivú. Postmodernizmus pláva na perejách vlastného relativizmu v ktorom sa topí a len neustále popiera sám seba.

A tak je nutné prísť s projektom vlastného výkladu historických skutočností založeného na teoretických východiskách vyplývajúcich z právd, ktoré pokladáme za nespochybniteľné, ktoré spoľahlivo ako oheň očisťujú moderné politické nánosy. Výsledky súčasných politických procesov nemôžu byť pre nás naďalej základom posudzovania historických udalostí. Tieto objektívne udalosti treba naopak vyložiť skrze pohľad, ktorý nám je vlastný bez toho, že by sme rezignovali na platné historické metódy, naopak tak aby sme využili to, čo je na nich objektívne a odstránili čo je na nich poplatné súčasným filozofiám a politickým reáliám, ktoré už zajtra so zmenou týchto ideologických "noriem" zmätie plynúci čas. Prísť s novým projektom ktorý nám dnes žalostne chýba - zúfalo potrebný hlavne tam, kde funguje katolícka domáca škola a kde deti dostávajú alternatívny výklad a pramenné poklady popri chabom vyučovaní na sekulárnych školách - hoc nebude ľahké ho zrealizovať.

streda, 27. januára 2010

Zvrhlé umění jako symptom zvrhlé doby

Když před rokem vyrazil kolínský kardinál Meisner dech všem strážcům nového věku, nazývaje současné vizuální exhaláty kosmopolitních močůvek „zvrhlým uměním“, spustil se vodopád hysterických splašků a padal dnem i nocí hustě z výšek pyramid moderního všeblbství, dokavaď se designovaný prelát nesklonil a neomluvil. Pak teprve peřej zvolna doklokotala a dobublala. Ubohý kardinál, řídě se patrně, jako ostatně mnozí ze současného kléru, heslem Járy Cimrmana: „Kolega Tyrš učí: přelez, přeskoč, ale nepodlez. Já říkám: můžeš i podlézt. Ale pak se zase rychle narovnej!“, se kroutil a zapíral, že by to myslel tak, jak to řekl, nebo jak to pochopili uražení pánové a dámy. Nechtěl urazit nikoho a tím spíš neměl za lubem asociovat cokoliv, byť jen vzdáleně upomínající na národně-socialistický terminus technicus „entartete Kunst“, jehož samotné vyslovení může přivolat dle novus ordo fyzikálních zákonů nové pandemonium. V tom povyku, veskrze pokrokovém, zanikl veškerý pojem zvrhlého umění, pomineme-li umění reakční, a zůstala po něm jen černá díra připravená polknout vše, co by chtělo škrtat křesadlem u vchodu do této sluje. Není již zvrhlého umění, jelikož se Jeho eminence omluvila, ba co víc, patrně není již zvrhlosti na povrchu zemském. Arci nemůže být tedy ani zhovadilosti na Parnasu.

Avšak pánové od kultury, kultury nové, jakou známe od sta let, mají též svůj pojem zvrhlosti. Není tedy vše v pořádku ani dle jejich názorů, sic by se nevztekali nad skulpturami z berlínského stadiónku, v němž pučely před sedmi desetiletími árijské svaly německé, všemi oleji maštěné. I oni znají umění zvrhlé. Není tedy jejich benevolence bez hranic. Teď se jenom zbývá zamyslit: Přesvědčili někoho (tedy kromě Jeho eminence) – odhlédneme-li od strašení, že každý, kdo použije pojem „zvrhlé umění“ na to jejich „umění“, bude uznán za pohrobka národního socialismu – o tom, že ono „umění“ zvrhlé není? Mně tedy určitě nikoliv. Spíš bych se rád dobral toho, zda se – když už jsme tedy s nimi zajedno, že nějaké zvrhlé umění vůbec existuje – nachází největší strašák zvrhlosti na designovaném sportplacu, nebo ve svatostáncích soudobých uměn.

Pojem zvrhlého umění

Začněme u pojmu samotného. Copak nám vytane na mysli, patříme-li na slovo „vrhat“ a jeho odvozeniny jako kupříkladu: zvrhnout, zavrhnout, odvrhnout? Zvolna vyvstává obraz nějakého zapuzení, pádu, odmrštění, vzdálení něčeho od středu (bodu), který nemůže snést a chce odeslat něco rázně pryč od sebe. Vrhá se též zbraň jako nástroj zkázy s úmyslem poškodit jinou bytnost. Nebo se někdo sám vrhá někam, povětšině dolů. Klesá a padá, očekávajíc zkázu. Ještě do náručí se můžeme vrhat, odevzdaně, omámeně, jsouce přitahováni. Nebo můžeme uvrhnout někoho do tenat; příjemné to pomyšlení. Ať tak či onak, buďto něco letí od středu, nebo letí sám střed.

Při pojmu „zvrhlý“ máme co činit s něčím, co bylo za-vrženo nebo se zvrhlo. Tudíž padá „z“ něčeho někam. Zvrhlé umění by bylo tedy umění padlé a padající. Případně úpadkové.

Co znamená ono „nahoře“ a „dole“, nezdá se být pro všechny lidi zřejmé. Z čistě světského hlediska by se dalo za umění „nahoře“, v opozici k umění „dole“, považovat umění pracné a namáhavě vyšlapané, po vzoru alpinistů ztékajících horu skal. Kdo se patřičně zapotí, ten doputuje nahoru. Pak by řemeslná dovednost byla kritériem umění, jež se nezvrhlo, a stačila by k potření umění zvrhlého, které dnes již rezignovalo na ono sloveso „umět“, tvořící páteř slova „umění“. Tak soudí běžný vox populi vedený zbytky zdravého instinktu, dávajíce přednost řemeslně zvládnutému kýči z kapot kamionů či z obálek komiksů před ohavnostmi z galerií. Že je materiálně toto „umění“ i přes formální zachovalost většinou rovněž zvrhlé, je nabíledni. Hanbaté „krasavice“ a znalost jistého druhu anatomie nejsou právě těmi výškami, které bychom mohli pokládat za pevný bod, z něhož se umění zřítilo. Spíše to upomíná na ono místečko v záchodku, kde lidská bída, opustivši lidských útrob, čeká na konečnou popravu spláchnutím. Hlas lidu, ač neklesající pod určité, byť tristní, nivó, nemůže být protentokrát, jako ostatně téměř nikdy, zaměňován za hlas Boží. Kdo se chce vyšplhat skutečně nahoru, ten nešplhá rukama a nestoupá nohama. Musí se nahoru vznést.

Objektivně se mají věci tak, že nahoře je nebe a dole je peklo. Nahoře v nebi je sídlo pravého umění, jehož záře nás oslňuje. Posláním lidského umění bude tedy šplhat nahoru do nebe ke svému prameni a pomáhat jiným ve šplhu; padat se pak bude dolů, kde to smrdí. Jedná se zajisté o zcela jiný druh tělocviku, než jaký bychom mohli zhlédnout v dílnách cechu rutinérských realistů. Původ umění a jeho vrchol nutno tedy hledat nahoře u Boha. Jeho pád pak v pekle u ďábla.

Veškeré umění, co lidstvo kdy znalo, bralo svůj počátek z transcendentní služby. Nejen v křesťanství. Z kultu se pozvolna vyvinulo umění členité, bohatě strukturované a později i tématicky opouštějící svůj původní zdroj. Stávalo se dekorativním ve smyslu doplňku sekulárního života, nikdy však zcela nepřervalo nitky vedoucí nahoru. I v dobách ohavností pohanského bludu si myslelo, že ony nitky vedou nahoru. Dnes jsme svědky vědomé snahy o zpřetrhání těchto vazeb a tato snaha je vedena po stezkách monstrózních ohavností. Kde vzala tato snaha svůj počátek, když z reakce mas je patrné, že člověk ve svém průměru nemá k uctívání ohavností přirozené tendence? Ke hříchu se dává ponejvíce zlákat vizemi líbivými a příjemnými. Zahálka, vnady, dobré papáníčko, to vše chce mít před očima v těch nejlepějších tvarech.

Když se pohan uchyloval k patologickému kultu, bylo to vždy v očekávání, že mu přinese spoustu líbivých vymožeností. Kult samotný se mu pravděpodobně esteticky vůbec nezamlouval. Ale byl ochoten to protrpět, aby byly realizovány jeho mnohem příjemnější vize. Někdo mu našeptal, že když kupříkladu vyřízne deseti zajatcům z těla srdce, tak se krásná dcera náčelníkova stane jeho ženou. Nebo když bohyni Kálí obětuje čtyři děcka z hor, bude mít dobrý kšeft v Bombaji. V tomto příběhu o zvrhlém umění je nejdůležitější postavou právě onen Šeptal za oponkou. Ten, co lidem radí, aby páchali ohavnosti, a má děsnou radost, když se mu to povede. Taky kdysi padal shůry jako to naše zatrachtilé umění a propadl se do nekonečného smradu. Odtamtud vylézá, aby lidem vůni onoho smradu zprostředkoval, a dle možnosti je přesvědčil, jak je půvabné se v onom smradu válet. Plátna našich galerií teď potřísnil oněmi pekelnými kanáliemi a tuze se baví nad naším rozkladem.

Abychom pochopili ďáblovu metodu, musíme se nutně ptát, co ho tolik vzrušuje na destrukci lidského umění. Že se nadchne destrukcí kultu, je pochopitelné, vždyť ten se dotýká samotné podstaty jeho údělu. Proč však ta snaha o destrukci přirozených tvarů, když mu ty tvary tak často dobře posloužily? Ďábel pochopil, že může jít ve své nenávisti ještě dál. Může ponížit a potupit to, co ho sžírá od stvoření Světa – samotné substanciální formy, jež tvoří princip veškerého stvořeného bytí. Toho bytí, které ho v člověku, jakožto předmětu Boží záliby, ponížilo na největší možnou míru. Ba co víc: substanciální forma člověka, na níž jednou ze svých dvou přirozeností participoval sám Vykupitel, je mu dána v plen, aby na ní s radostí a s rituální zvrhlostí páchal akt své msty.

Nejde mu už jenom o jednotlivé případky. Nejde mu o to, udělat z člověka a Boží přírody příšeru, vizuální hrůzu z romantických hororů. Chce zničit formu jako takovou, aby jeho ponížení bylo pomstěno. To ovšem ve skutečnosti nemůže. Boží dílo drží pohromadě, pokavad tomu chce vůle Boží. Avšak proč to nezkusit zástupně na tom, co napodobuje stvoření, na lidském tvoření? I taková msta není k zahození.

Lidská přirozenost se arci vzpírá a ďábel se musí notně snažit. Povšimněme si malých dětí. Když se počnou obírat kresbou, jsou puzeny svou přirozeností a vedeny svými rodiči zobrazovat člověka. Malují „panáka“. Je to spíš symbol než portrét. Akcidentální forma je okřesána na minimum a panák je natolik průzračný, bez vůně a chuti, až se téměř zdá, že se propracovává k zobrazení formy substanciální, k matrici celého člověka, kterou musí případky ještě dovršit. Tuto vizi základní a nedotknutelné formy „panáka“ téměř nelze z duše člověka vyrvat. Je s ním srostlá věky, od jeskynních maleb až po stěny chrámů. Snaha o to by byla ještě před sto lety vnímána jako šílenství, jímž nepochybně také je. Navzdory tomu všemu jsme svědky uskutečnění této destrukce, která tudíž, nemajíc pevné základny v lidské mysli, musí být nutně původu metafyzického.

Co je to tedy zvrhlé umění? Je to snaha o vizuální destrukci Božího stvořitelského díla, skrze lidský tvořivý akt vysmeklý ze svého původního transcendentního účelu, vedená jakožto akt msty ze strany padlých andělů. Zvrhlé umění po formální stránce je tedy to, jež směruje ne toliko obsahově k bludu nebo rouhání, i když samozřejmě i to, ale navíc chce destrukcí forem zničit obraz díla Stvořitelova jakožto takový. Tím je ale také řečeno, že na oné destrukci se může v dobré vůli podílet i ten, jenž si zamane obsahově nezávadné dílo pojmout, vědomě či nevědomě, jako akt formální destrukce. Stěny mnoha moderních chrámů by mohly vyprávět, nebo lkát, chcete-li.

Historie

Psát o historii zvrhlého umění je věc krajně ošidná, nepříjemná a trapná. Člověk se při stopování počátků rozpadu forem musí nutně spustit po čmuchacím laně hloub do propasti dějin, tedy do let, kdy doba nebyla zdaleka tak zvrhlá jako dnes, a tudíž i autor „čouhající“ jakožto protodestruktor může být člověk jinak bezúhonný, třeba i věřící křesťan. A je pak svízel ocejchovat jakožto uměleckého protozvrhlíka toho, kdo maluje světce a výjevy z evangelia. Abychom se vyhnuli zbytečným emocím, je nutné znovu zdůraznit, že zvrhlost v umění může být dvojího druhu: obsahová a formální. Jak již bylo výše naznačeno: zvrhlost obsahová nevylučuje zachovalost formální a naopak zvrhlost formální není vždy na újmu zachovalosti obsahové. Naprosto dokonalou formou umělecké zvrhlosti je samozřejmě kombinace jednoho i druhého, jak jsme toho nejčastěji svědky v posledních padesáti letech. Že jsou kupříkladu produkty Chrise Ofiliho malujícího (?) exkrementy zvrhlé po obou stránkách, snad nikdo nepochybuje.

Nás ale hlavně zajímá zvrhlost formální, protože zvrhlost obsahová je podstatně staršího data, o čemž svědčí kupříkladu vykopávky starořímských záchodků či veřejných domů, a je dostatečně zřejmá každému praktikujícímu křesťanovi.

Chris Ofili

Je rovněž zevrubně prozkoumaná, takže se jí nemusíme zabývat. Navíc tato obsahová zvrhlost je úzce propojena s hříchy, jež jsou pro ďábla, připusťme, poněkud banální. Tyto hříchy způsobené prvotním pádem kazí lidskou podstatu, ale nemůžou ji zničit. Dokonce ani v pekle nedochází a nemůže bez Boží vůle dojít k anihilaci substanciální formy člověka, jenž tam trpí za své hříchy. Umění je ale napodobování a ďábel chce tuto anihilaci transformovaně napodobit. V umění se mu to alespoň symbolicky daří.

Kdy tedy započal onen rozpad forem v západním umění, jehož ovoce dnes tak trpce chutná? Vraťme se nejdřív k onomu „panáku“ z dětských malůvek. Tato abstraktní „matrice“, podle níž je „vyráběn“ člověk, resp. jeho substance, je tím, co zajímalo umělce již od šerého dávnověku víc než cokoli jiného. Umělec sloužící transcendentnu nehledá to, co je individuální, případkové, nýbrž se zajímá v první řadě o to, co je podstatné, typické, druhové. Pro dnešní uctívače bezbřehého individualismu to nezní příjemně. Dnes, kdy jsou jiný účes a barva vlasů mnoha ženami (nebo i ženo-muži) považovány za podstatné právě proto, že jsou jiné, a každý projev individua je nadřazován nad službu neosobnímu a statickému Řádu, zní neuvěřitelně, že by někdo maloval nebo sochal celá léta pořád jeden typ „panáka“, pošetile hledaje ideální formu. Nebo, co víc, že by dokonce chtěl sklonit hlavu před mistrem, jenž onu ideální formu již nalezl, a vstoupit do služeb jeho ideálu, bez nároků na rozvoj své individuality. A přece tomu tak bylo. Celé umění starého Řecka, ještě než se od pátého století př. Kr. začalo rozkládat v bahně nastupujícího helénismu, bylo zasvěceno hledání této ideální formy. Celý středověk, tedy věk počínající pátým stoletím po Kr. a končící někdy v patnáctém století, se upínal na Východě i Západě k hledání toho, co je „za malbou“ a „pod kamenem“. Hledal transcendentní formu člověka-světce, z níž by bylo možné vytvořit okno do zásvětí, kde bytují v Boží mysli původní formy člověka, zvířat a věcí. Cílem nebylo zobrazovat, jak vypadá předmět umělcova zájmu zde na Zemi, ale jak pre-existuje v Božím vědomí, i když začleněn do dějů tohoto světa. Proto ta rezignace na popisný realismus mapující přesné rysy tváře a kontinuální geometrii prostoru. Patrná je však naprostá vyhraněnost forem všech věcí a postav, jejich pevnost, jejich vzájemná oddělenost a ohraničenost. Jsou zobrazovány jakožto přesné stvořené substance, každá plně zformovaná, odlišná od ostatních věcí. To je nutné mít na paměti, když později budeme popisovat pokus o rozklad těchto forem. Tisíce ikon, stále stejně a neměně zobrazujících nekonečně se opakující důkladně „orámované“ formy světeckých tváří, postav a gest, jsou toho dokladem.

Odhlížeje od různosti stylů a samozřejmého kolísání mezi symbolismem a realismem v průběhu staletí, můžeme charakterizovat evropské umění (ale stejné principy bychom našli i v umění neevropském, které jakožto nekřesťanské nás však tolik nezajímá) jako plně angažované v službě transcendentnu a v periodě křesťanské také Bohu a Řádu. I v renesančním umění máme co do činění ještě s hledači ideálních transcendentních forem, přes tolik halasně proklamované „zpohanštění“, které je spíš v hlavách pánů profesorů než na paletách Rafaela, Botticelliho nebo Tiziana; když navíc uvážíme, že motivy z pohanské mytologie nalézáme i na nejedné katedrále. S někdy větším, někdy menším úspěchem si umění zachovávalo svůj „formální standard“ téměř po osmnáct století od Kristova narození. I přes popisný realismus, jenž počíná přitakávat tomu, co umělec vidí, čili vtíravému sensualismu, a vzdaluje se od toho, co mu o smyslových jevech odkrývá víra a rozum, udržuje se do konce ancien régime formální odlišnost zobrazovaných věcí jakožto samostatných substancí. Avšak ne u všech umělců. I rozklad má svou avantgardu a proroky.

Jméno jednoho z prvních významných popíračů (o tempora, o mores) formy zajisté nadzvedne mnohé pravověrné katolíky, kteří v něm právem vidí malíře velikého náboženského citu. Mluvíme o Doméniku Theotokópulovi řečeném El Greco. Již za svého života byl atrakcí. Křivdili bychom člověku baroknímu nebo středověkému, kdybychom ho chtěli, co do jeho charakteru, krátit v podílnictví na lidské senzacechtivosti. I vytušili již El Grecovi současníci, že něco s jeho dílem není dle běžného řádu věcí, a tím víc jej ctili, jelikož ještě neměli to potěšení být otravováni senzacemi a nevšednostmi každý Boží den.

El Grecovy malby jsou první skutečně dokonanou ukázkou ryzího subjektivizmu formy v umění. Byl to pravděpodobně první umělec, který se nechal důsledně unášet subjektivními pocity. Pohleďme na jeho dílo: forma postav se rozplývá v mlžných konturách, až někdy přestává být jasné, kde končí a kde začíná určitá forma, vše se noří a vynořuje v mlžném oparu. Vše je decentralizováno, těla splývají a je zatěžko určit, kde začíná obloha a kde končí ruce. Třeba na obraze Otevření páté pečeti nebo Kristus na hoře Olivetské či na krajinomalbě s názvem Toledo v bouři. Samozřejmě jsme zde ještě tuze vzdáleni od impresionismu, ale v kontextu soudobé malby představuje El Greco skutečně proroka příštích věků. Není tím vinna jeho fantazie. Pro porovnání si můžeme vzít Hieronyma Bosche. Přebujelost vizí u něho neničí formu, naopak, každá příšera, ďábel, neřád nebo člověk má svůj pevný tvar a místo.

El Greco by zůstal kuriozitou, kdyby jeho citový a subjektivistický přístup k malbě nedošel naplnění o čtyři století později. Až po poznání Maneta, Degase nebo van Gogha jsme schopni pochopit jeho styl, plný nejasností a destrukce, a označit jej za chorobný: přepjatá citovost, pocitová sebestřednost, generalizace subjektivních senzuálních vjemů přetavena na plátně. Vzpomeňme patologičnost van Gogha. Můžeme být vzdáleni příliš od pravdy, když budeme usuzovat také u El Greca na něco podobného, přestože je to drženo na uzdě náboženskou formací? A byť bychom mnohé chtěli připsat na vrub barokové rozjitřenosti, nenechme se klamat podobně jako u renesančního „pohanství“. Baroko zdaleka nebylo nějakou rezignací na rozum, jak by to rádi měli pozitivističtí pisálkové. U Rubense, Caravaggia nebo La Toura nacházíme přes všechny stíny a dynamismus pevný řád a formu. Části postav jsou zastíněny nebo se proplétají, jejich forma však zůstává pevná. Na straně druhé zůstává pravdou, že v době barokní, poznavší již ducha protestantismu a reagující na něj, pozvolna počínají vystupovat tendence směřující k rozkladu. Zmatek myšlenkový, uvádějící moderní dobu, se nenápadně zmocňuje všech odvětví života, umění nevyjímaje. To, co bylo u El Greca anomálií, se později stává programem. El Greca bychom v něm těžko hledali, byl zapomenut a objeven logicky až koncem devatenáctého století, zato Rembrandta van Rijn můžeme najít naprosto lehce.

Rembrandt je erbovním znamením všech „mlhavých“ proroků moderního umění. Nikoliv náhodou v něm Oswald Spengler spatřoval nejvýznamnějšího malíře evropských dějin, esenciální vyjádření faustovského ducha. Ducha nevyhraněného, nezměrného, mnohoznačného, dialektického, kterého staví do protikladu k duchu apolinskému a spekulativně magickému, rozuměj duchu jasné formy, vyhraněnosti a aristotelsko-scholastické spekulace. Právem rozpoznává Spengler v rembrandtovské hnědi barvu faustovského Západu. Rembrandt je nejasný, matný, a podobně jako u El Greca jsme u něho konfrontováni s nevyhraněností kontinua, neboli s náznakem, že formy nemají pevných hranic, mohou se prolínat. Upomíná to na panteistické myšlenkové koncepce Rembrandtova geografického, i když ne etnického, krajana Spinozy. Tam, kde je vše vším, Bůh i svět, kámen i člověk, může být jen soustavný tok, ve kterém se náznaky forem vynořují, mizí a navzájem se dialekticky potírají. V takovém světě nemá stvořená nezničitelná substanciální forma, jež je na věky tatáž, totožná sama se sebou a nezaměnitelná, své místo. Hleďme, kterak pracuje Rembrandt v tomto duchu: postavy na jeho obrazech se vynořují na světlo z jakési těžko definovatelné pralátky. Dvě, tři maximálně participují na víceméně viditelných tvarech, rozechvělých, nestálých. Zbytek obrazu jako by bublal na povrchu, ze tmy se nejasně materializuje nějaká mlžná tvář, jako třeba na Návratu ztraceného syna, bez těla, nebo spíš s celým prostorem jako svým potenciálním tělem. Vše na těch obrazech mlží a prší, tone a kolotá.

Je to samozřejmě jen začátek. Průměrný křesťan zde nenachází nic pohoršlivého a jak by, po všech těch ohavnostech dvacátého věku, mohl. Náměty děl jsou veskrze křesťanské. Ale byl sám Rembrandt křesťanem co do víry? Dle života, stěží. Dle jeho styků rovněž. Ale co na tom, třeba i byl, jako El Greco, ale dnes již můžeme vidět ty konce, které to vzalo, a nenalhávat si, že tento děsuplný úpadek nemá svou historii. Byť je to pro milovníky umění sebebolestnější, přesto má.

Je zde třebas Turner, který posouvá náladovost v malbě směrem k impresionismu. Nekonečné šmouhy vypovídají hodně o Turnerovi, ale pramálo o podstatě našeho bytí. A to je posléze podstatný rozdíl v tvůrčím přístupu umělců starých a nových. Ti staří se stavěli do služby tomu, co je přesahovalo, a chtěli zobrazit pravdivě dílo Boží. Pravdivě znamená ve shodě mezi rozumem a věcí, jak dí scholastika. Noví tvůrci využívají umění jako médium pro prezentaci vlastního ega.

Déšť, pára a rychlost

Malují ve skutečnosti své vlastní nitro. Svou náladu. Jestliže jejich nitro odporuje pravdě Božího stvoření, je nabíledni, že jejich dílo bude chtít tuto pravdu popřít a v konečném důsledku zničit. Paradoxně je ale nucen, a v tom je patrná síla Božího konání, spoléhat u svých diváků právě na znalost a samozřejmost Bohem stvořených forem. Vizme třeba Turnerův obraz Déšť, pára a rychlost, který je jen souhrnem skvrn a na nějž sedí pejorativum „mazanina“ jak ulité. Malíř zde počítá s lidskou schopností domýšlet na základě znalosti forem. Pokud se pokusíme, a jde to ztěžka, odmyslet si onen od dětství utvrzovaný kontext, tak bychom viděli jenom několik šmouh. Ale že jsme to už všechno, prostor, řeku, vlak, často viděli a viděli patrně lépe než malíř, jsme schopni si domýšlet formy a odmýšlet šmouhy. Jediné, co zůstává jako malířův vklad, je jeho nálada, subjektivní, hloupá a vypočítavá.

Od Turnera je jenom krůček k impresionismu. Čas dozrál koncem devatenáctého století k nástupu kliky sebepodpůrných umělecko-impresiáro-uměnovědných mafií, napájených ze zdrojů nenávidících vše křesťanské. K veliké radosti také mnoha křesťanů, kteří trpěli a dodnes trpí pošetilou představou, že pokrok se zastavit nedá a také ani nesmí, protože pokrok je Boží vůle, jak věřil již proslulý liberální rozumbrada Alexis de Tocqueville.

Matisse, Degas, van Gogh, Manet… kolik jen je v tom banality a přihlouplého kavárenského snění. Ty baletky, subretky, hopsandy všeho druhu, svačinky v parku a opárek nade vším. Přimhouřené očka vypelichaných satyrů se štětcem, zamžené slzou z absintu. Vše se rozplývá, tvary a formy již ztratily svou moc, hle sentimentální dynamit počíná bortit svět forem. A páni s notýsky, srdce narvané socialismem a láskou k lidu jásají: Konečně nové umění, skandální, provokativní, neotřelé, vidící svět novýma očima… Jé, co my se už naposlouchali těchhle žvástů za těch sto let!

V čem spočívá důležitost impresionismu? Založili první školu rozkladu. Tím časem skončila doba osamělých jedinců, drtičů forem. Ničitelé se od teď počítají na stovky i tisíce. Popírat reálnost substanciálních forem a nenávidět je, to se stává módou. Co víc: je to program. Ucelený promyšlený pokus o totální změnu nazírání na to, co je umění, v protikladu k tomu, jak jsme je znali po tisíciletí. Revoluce. Má to však háček. Na rozdíl od sociální utopie, která se může vléci i celá staletí, vidíme „dílo“ moderního umělce ukončené a na velmi malé ploše. Nelze obelhat prostor. Artefakt buďto vidět je, nebo není. A utopie brzo končí. Nepřicházejí žádné nové tvary a formy. Pouze jejich pozvolný rozklad.

Branou dvacátého století pak vcházíme do sídla hrůz. Můžeme tomu čelit odevzdaností nebo přizpůsobením, můžeme před tím zavírat oči, můžeme blábolit nietzscheovské nebo jüngerovské žvásty o posilňujícím účinku všeho, co nás nezabije, hledat takovou nebo onakou krásu v té kupce hnoje, stejně nás to nakonec srazí na kolena. Přes den můžeme hrát divadlo, stát nehnutě na stráži umírající civilizace v přestrojení za spenglerovské legionáře z Pompejí, ale večer patří dlaním, do nichž se pláče.

Přesto přese všechno máme na své straně kolosální strategickou výhodu: viděli jsme toho rozkladu příliš mnoho, než abychom před ním zaváhali. Stal se banálním a nikdo už nevěří, že umění rozkladu je šokující, nové, posouvající horizonty. Naopak je otravné, je všude a máme jej plné zuby. To nám umožňuje bez obav z toho, že budeme nazváni zaostalými reakcionáři, což koneckonců vítáme, zpětně posuzovat moderní umění a zvysoka kašlat na to, že budeme řazeni k maloměšťákům. Ať žije maloměšťáctví, je-li to ten pojem, jenž dráždí pány pořadatele nového věku a řádu. Co na tom sejde, co to vlastně kdysi znamenalo? Cožpak fašismus není také takovým vše-slůvkem? Nebo slůvko umění, jež se stalo hnusem a označením pro cokoliv? Co jen všechno stihli zvrhnout za těch sto let!

Umění se stalo věrným souputníkem veškerého hnusu, který se na nás valí ze všech stran. Neomylně rozpoznalo, že dvacátým věkem se definitivně otevírají všechna stavidla myšlenkových močůvek, a spustilo se dolů touhle Niagarou k pobavení p. t. obecenstva. Nečekalo s rozkladem do První války, která prý zničila starý svět. Kde nic není, tam ani čert nebere, a válka teprve ne. Ne, ten svět byl zničen již daleko dřív a s ním i umění.

Po vydatné podminovávací práci impresionistů, kteří rozložili formu a transformovali ji na diskontinuální tok vjemů, ve kterém nálada, subjektivní rozmar a libovolný dojem rozmazaly vše do asubstanciálního chvění, nastupuje počátkem století totální rozklad forem. Ten již nechce skrývat své úmysly a plně se k nim přiznává. Picasso, Braque, Marinetti, Kokoschka... Jejich počátky spadají do doby před válkou. V roce 1909 mladý Picasso společně s Georgesem Braquem (později se k nim přidal ještě Juan Gris) stvořili tzv. analytický kubismus, na kteréžto herce rajtovali až do roku 1912, kdy se transformovali na kubismus syntetický. Pro ten první byla typická hnědá barva (faustovská) a malování osob a věcí z různých uhlů, čímž bylo dosahováno efektu, jenž navozoval intenzivní dojem rozkladu prostoru a věcí. Z jejich obrazů jako by vyzařovala zášť ke všemu celistvému a definitivnímu. Vše, co by chtělo zakotvit v nějakém finálním, věčném tvaru, je pro nové umění nepřípustné. Kupříkladu Grisův portrét Picassa připomíná člověka v rozkladu postiženého leprou. Portréty kubistických žen jsou směsicí obludnosti a tuposti, přičemž nevyjadřují žádnou vyšší vědeckou ideu, která by omlouvala takové nakládání s formou (jako kupříkladu v lékařství), přičemž se dovolávají krásy. Arci, krásy nové. Jelikož je ale veškerá krása redukovatelná na smyslové vjemy a krásu myšlenkovou, tak zůstává záhadou, kterak může být krásné něco, co nevzbuzuje ani libost smyslovou, ani myšlenkovou, pomineme-li rozkoš z exhibicionismu a z pochybného pocitu intelektuální nadřazenosti. V roce 1912 se kubismus povznáší k své syntetické periodě, ve které došlo na tzv. koláž, neboli lepení různých hadrů ze sběrných surovin na hromadu za účelem evokace vyššího typu vnímání, jenž se bohužel u bohémských absolventů tohoto rychlokursu geniality projevil zcela banální promiskuitou a pozvolnou adorací bolševismu nebo trockismu. Až na Grise, který se odporoučel na onen svět ve dvacátých létech, se všichni kubisté těšili pevnému zdraví, jak už u sebestředných narcisů bývá často zvykem, nejdéle pak Picasso, jenž obtěžoval zemskou hroudu svou hmyzí existencí úctyhodných 92 let.

Zatímco Francie kubisticky rozkvétala, v Itálii se hlásili v témže čase o své místo na slunci futuristé. Směsice pompézních blábolů a komického velikášství, tak typického pro sebepřeceňování umělců, s níž vyrukoval v roce 1909 Marinetti ve svém manifestu, padla brzo na socialismem, liberalismem, nacionalismem a darwinismem zkypřelou půdu. Artefakty plně zapadají do koncepce destrukce forem. Slavná Boccioniho skulptura Jednotné tvary kontinuity v prostoru snad ani nemůže být z tohoto pohledu doceněna. Co vidíme: rezignaci, nebo spíš averzi k substanci, k substanciální formě, a touhu utonout v toku smyslových vjemů. Vše musí téct, vše být dynamickým, podstata jevů je potlačena, o transcendenci ve smyslu hledání duchovní základny forem je zbytečné se vůbec bavit. Futurismus je očarován rozkladem tradiční společnosti, právě tak jako bolševismus. Jaképak transcendentno, když ta pravá radost je zde, v životem kypícím velkoměstě. Jaká to radost ze všeho toho nového smradu, dýmu, železa a továrenské otročiny. Nu, a kterak ulehčit dělníkům jejich trapný úděl, teď když jsou navíc příslušníky Národa? Inu, jedině novým uměním. Ona vlastně již ta továrna je uměním, vše staré bylo hnusné, ó jak nás to dusilo, to agrární živoření, konečně se můžeme po futuristicku nadechnout!

Když na to dnes hledíme, nevíme co dřív: zívat, nebo rovnou usnout z těch žvástů? Tehdy se ale se zmíněným harampádím roztrhl pytel a vše dvounohé, co vylezlo z univerzitního mlýnku, řvalo nadšením. A brzy se dostavili následovníci, jak tak rozklad zvolna postupoval, že by i Mendel žasnul. Kubismus si vzal futurismus a měli hezké miminko – kubofuturismus, jehož derivátem byl pak v Rusku egofuturismus. A jak se tak nad vším počala vznášet očistná ocelová lázeň neboli válka, množila se ta havěť a vylézala ze všech euro-děr. Přišel expresionismus, imaginismus, abstraktivismus, funkcionalismus, až nakonec nastoupilo popření veškerého Řádu a logiky – dadaismus. Pod vedením Tristana Tzary, jenž byl autorem dalšího z bezpočetné a nikdy nekončící řady manifestů moderního umění, došlo k naprosté destrukci umění, z které se již nikdy nevzpamatovalo, byť si namlouvá, že ano. Pečeť tohoto definitivního popření forem si nese v sobě dodnes, a veškerý hnus moderního umění po Druhé válce je jím inspirován. Happening, street art, body art, pop art, to vše jsou jen jiné názvy pro totéž. Jen z původního skandálu Duchampova bidetu, vystaveného na výstavě moderních uměn koncem války, zbyla všudypřítomná banalita. Princip zůstává stejný až dodnes, jediné, co se zvětšuje, je míra drzosti novodobých umělců, nad níž by ustrnul snad i ten Marcel Duchamp.

Jen ještě jedno jméno na cestě k totální zkáze, než se ponoříme na samotné dno lidského blbství – Jackson Pollock. Stříkance křížem-krážem přes plátno povalené na zem a nad tím zadumaní idioti z galerií a uměleckých magazínů, toť pohled pro bohy. Kolik námětů k úvahám se nám zde naskýtá. Cožpak to nepřipomíná slavnou báseň-blábol Stéphana Mallarmého Vrh kostek, jenom místo slov je zde házeno škopky barev? A kdo byl Mallarmého guru? No přece starý dobrý Hegel. Není-liž to vrchol dialektiky, když napodobuje Hegelovo šílené: absolutní bytí a absolutní nebytí je v podstatě jedno a totéž, se dopracovává umělec k rozhodnutí, že naprosté soustředění na formu a rezignace na formu, řád a náhoda jedno jsou?

James Pollock

Cožpak není každé uplivnutí uměním? Ale no ovšem, vždyť tam, kde je vše vším, Bůh i svět, člověk a vesmír jedno jsou a nic nemá pevný tvar a stálou nezničitelnou formu, tam je to skutečně tak. Umění je vše a vše je uměním. Pak nezbývá než neustále doplňovat katalog toho, co ještě nebylo doposavad prohlášeno za umění. Většinou zbylo už jenom to, co bylo předmětem studu a hnusu – fekálie a rozkládající se mrtvoly. Zejména od let šedesátých se satanská nenávist ke kráse Božího stvoření může plně realizovat. Obludnost zvrhlosti moderních mazalů nezná mezí. Obírat se všemi jepičími směry těchto zvratků by byla nadpráce, jež je vzhledem k jednolitosti této zhovadilosti zcela zbytečná. Výčet nejprestižnějších umělců a jejich stylů je dostatečným důkazem o stavu civilizace, do níž jsme se narodili. Jen ty největší lahůdky: Piero Manzoni – autor uměleckého díla s názvem Umělcovo hovno. Jedná se o skutečný exkrement dotyčného mistra, uchovávaný v konzervě. Mistr byl za tento hlubokomyslný počin tuze oslavován. Tracey Eminová – proslavila se dílem Moje postel, jež spočívá v prezentaci skutečné postele se špinavými fuseklemi a použitými prezervativy. Grayson Perry – transvestita a keramik specializující se na sexuálně-perverzní motivy, za což mu byla udělena Turnerova cena. Andres Serrano – autor díla, jehož název se zdráhám vypsat. Jedná se o krucifix ponořený do nádoby s močí. Tenhle odvážný počin byl uměleckými agenty nejmenovaného původu náležitě oceněn. Proslul též fotografiemi mrtvol. Chris Ofili – další kombinátor věčně aktuálních exkrementů a sakrální tematiky. Tentokrát to odnesla Panna Maria. A umělec si samozřejmě odnesl náležité ocenění. Damien Hirst – veleslavný nakladač hovězího dobytka a jiné zvěřiny do formaldehydu.

Damien Hirst

Jeden z nejdražších umělců současnosti. Vysoce ceněn v odborných i laických kruzích milovníků krás. Nebo je libo slavné dílo feministky Judy Chicagové s poetickým názvem Menstruační koupelna? Či snad preparovaná lidská těla v kopulativních polohách? Nebo veledílo bratrů Chapmanových: plastový model dětí s pohlavními orgány místo nosíků? Nebo dnes již poněkud nešokující, vzhledem k absenci fekálií až konzervativně působící parodie na křesťanství od Bettiny Rheimsové a Serge Bramlyho na výstavě I.N.R.I.? Chce to malinko silnější kafíčko. Což takový Alfred Hrdlicka, s nímž jsou zadobře i takoví páni jako kardinál Schönborn nebo tzv. „konzervativní“ biskup Krenn, jenž o ateistovi Hrdlickovi řekl, že je to vlastně taky křesťan? Ten měl túze hezkou výstavu obrazů, na kterých byla zobrazena poslední večeře jako homosexuální orgie. A kdeže to bylo? Jestli jste tipovali diecézní muzeum ve Vídni, pak jste se strefili.

Je tedy umění mrtvé, jak praví mnozí? Zajisté ano, jestliže věříme, že umění je dějinný proces, který se musí neustále hnát kupředu, vynalézat nové styly, pohrdat předešlými generacemi a exploatovat umělcův subjekt, jakožto diamantový důl poznání. Nikoliv však, když víme, že umění je hledáním neměnných Bohem stvořených forem, které bytují v Boží mysli věčně a nezávisle na lidských náladách. Skutečné umění je věčným návratem k svému prapůvodu, k Bohu. Kdo skutečně chce sloužit Bohu skrze své umění, ten nebude pokládat za banální a trapné věčné zobrazování téže formy, protože by to znamenalo považovat za trapnou stálost Boží. Té se však pravý křesťan může jen stěží nasytit.

Alfred Hrdlicka

Ano, moderní umění je skutečně mrtvé a zvrhlé. Ale ono bylo mrtvé již před sto lety, protože chtělo smrt a anihilaci. Je symbolem smrti nejen evropské civilizace, ale smrti vůbec, smrti totální, smrti toužící po zániku bytí. Je symbolem touhy po neexistenci světa a přesvědčení o špatnosti Stvoření. Je dědicem manicheismu, gnose a všeho nihilismu východního i západního, jako celé naše moderní bytí. A dítkem Nihilisty největšího.

Než ale definitivně zemře, stojí před námi jeden úkol, který se zdá být za dnešní situace téměř neuskutečnitelný, ale kdož ví, kam nás vůle Boží zavede. Tím úkolem je navézt to harampádí jednoho dne na velikou hromadu a bez milosti zapálit.

pondelok, 25. januára 2010

Informácia pre podporovateľov Kruhu

Slovenský Kruh Leva XIII. nemá nič spoločného s inštitútom Leva XIII. a jeho aktivitami, prosíme Vás o rešpektovanie tejto skutočnosti a nespájanie týchto dvoch organizácií, ktoré skrze meno predchodcu Sv. Pia X. môže vyvolávať omyly, Slovenský Kruh Leva XIII. si za svoje aktivity zodpovedá sám.

nedeľa, 10. januára 2010

Hilaire Belloc: Pohreb politika

S velkou slávou a směšně okázale
svět duši politika dával navždy vale,
zatímco všichni jeho známí jen málo
výsměch snažili se skrýt
já plakal, vždyť viset doufal jsem ho zřít.

Here richly, with ridiculous display
The Politician's corpse was laid away,
While all of his acquaintances sneered and slanged
I wept, for I longed to see him hanged.