piatok, 27. januára 2012

Pre rok 2014 !!! - Aktualizovaný prehľad tradičných Sv. omší na Slovensku


Na tomto mieste Vám ponúkame zoznam kde sa slúži tradičná liturgia (tzv. tridentská), podľa informácií z Dieľne Sv. Jozefa
V Bratislave, mestská časť Vrakuňa, v kostole Mena Panny Márie, každú nedeľu o 16:00 hodine.

V Moste pri Bratislave, vo farskom kostole Božského Srdca Ježišovho, každú sobotu o 18:00 hodine. 

V Marianke pri Bratislave, vo farskom kostole Narodenia Panny Márie, počas prikázaných sviatkov.


V Krškanoch, pri Leviciach, vo farskom kostole sv. Anny, každú 1. a 3. sobotu o 8:00 hodine.


V Stakčíne, okres Snina, v kostole sv. Pia X., každú nedeľu o 11:00 hodine.


Vo Vištuku, pri Pezinku, každý pondelok o 18:00 (leto), alebo o 17:00 (zima).


V Galante, farský kostol sv. Štefana Uhorského, každý pondelok o 6:00 a v každý prikázaný sviatok.


V Pribete, každú poslednú sobotu v mesiaci o 18:00 (zima), alebo 17:00 (leto).


V Košiciach, Kostol Najsvätejšej Trojice (premonštrátsky kostol), Hlavná ulica 67, každú stredu o 15:30.


PRE AKTUÁLNE INFORMÁCIE O SLÚŽENÍ LITURGIE ODPORÚČAME SLEDOVAŤ STRÁNKU: http://honneurs.free.fr/Wikini/wakka.php?wiki=SlovaquiE

nedeľa, 17. apríla 2011

Stavitelia chrámov a budovatelia stretkových hál

prebraté z Dielne Sv. Jozefa http://dielnasj.blogspot.com/2011/04/stavitelia-chramov-budovatelia.html

V časoch pred osudným dejinným zvratom, ktorý sa udial v 60- tych rokoch minulého storočia, každé nedeľné ráno hnali rodičia svoje deti do kostola. Nasledujúcu hodinu deti i rodičia strávili na mieste krajšom a velebnejšom ako nebo samo. Vysoké mohutné steny, klenuté stropy, okná úzke ako strieľne, stĺporadia, oblúky, zástupy svätých v obrazoch a sochách hľadiacich extatickým pohľadom k nebu, alebo kárajúcim pohľadom dolu na nás. Staré, čierne a vŕzgajúce lavice, ohmatané a ošúchané modlitebné knižky, vôňa voskovíc a tymianu bez počet krát páleného na Božiu slávu, ktorá prestupovala všetko, vrátane nedeľných šiat, latinský chorál, ktorý kňaz spieval, hlboká pokora s akou sa pohyboval pred oltárom, neprestajne sa klaňajúc a kľakajúc, tajomné svetlo s farebných vitráží padajúce do presbytéria aby ožarovalo tajomstvá, ktoré sa rukami kňaza uskutočňovali, zatiaľ čo hlavná loď, nehovoriac o bočných tonula v intímnom polotieni, zvuk organu, ktorý triasol stenou a z ktorého sa robili zmimoriavky; všetko to bolo také veľkolepé a majestátne, že nás všetkých to robilo ešte menšími a nehodnejšími ako sme sa sami cítili a zároveň nám to dávalo pocítiť chuť vecí nebeských, ktoré niektorí z nás snáď z milosrdenstva Božieho zažijú. Nikto nemal potrebu sa s niekým zhovárať, budovať spoločenstvo, nikto sa neproducíroval po kostole hore dole, všade panovalo ticho, že aj špendlík človek počul padnúť. Keď sa stálo, sa stálo, keď sa kľačalo, tak sa kľačalo a kľačalo sa takmer stále. Aj malé deti cítili, že tu sa deje niečo mimoriadne, niečo tak tajomné a sväté že sedeli ticho, a tých málo previnilcov otec alebo matka zauchom expresne upokojili. Nehralo veľkú úlohu, či to bola ohromná gotická katedrála alebo len malý dedinský kostolík plný sadrového pseudobaroka , všade to fungovalo. Viera, liturgia sv. omše, hudba, výtvarné umenie a architektúra boli v absolútnom súlade a ich súzvuk vytváral jedinečný rámec pre sprítomňovanie Kristovej obety. Ktosi povedal, že omša je tá najkrajšia vec na tejto strane neba. Pevný, nemenný bod a isté útočisko v zúrivo sa meniacom svete. Omša slúžená v hocijakej slovenskej dedine, bola rovnaká ako omša slúžená v metropolitnom chráme v hociktorej krajine na svete a zároveň rovnaká, ako omša ktorú slúžili našim praotcom a praprapraotcom. 1600 rokov nezmenené modlitby rímskeho kánonu spájali minulosť, prítomnosť a budúcnosť. Kto môže, nech si na to spomenie, lebo tie časy sú nadobro preč.


"Kvality" dnešného omšového obradu, ktorý postráda takmer akúkoľvek duchovnosť a ktorý otvára naplno náručie modernej profánnosti a nezmyselnosti, boli na týchto stránkach už viac krát rozoberané. Zmena rítu samozrejme spôsobila, že súlad medzi liturgiou, architektúrou a umením bol porušený a preto si logicky vynútila zmenu aj v nich. Preto sú moderné kostoly, vyzdobené moderným umením rovnako sterilné ako moderná liturgia a ako moderná viera. A preto sú aj prázdne. V minulosti jestvovali jasné a prísne pravidlá, ako má vyzerať kostol, ako má vyzerať posvätný priestor, ako presbytérium, oltár, hlavná a vedľajšia loď. Tieto pravidlá však, ako sa môžeme na bez počte prípadov presvedčiť, staviteľa neobmedzovali, naopak v rozlete a expresívnosti mu výrazne pomáhali. Máme aj na Slovensku mnoho kostolov z prvej polovice 20. storočia, ktoré používajú moderné formy a prvky a napriek tomu si zachovali všetko to, čo som v úvode opísal. Vďaka boľševikom sa výstavba kostolov na 40 rokov zastavila, takže potešenie sledovať moderné a ničím nebrzdené trendy v cirkevnej architektúre sme si naplno vychutnali až po roku 1990. Kým dovtedy sa nikomu neťažilo prejsť na omšu niekoľko kilometrov, naraz nastala potreba mať kostol na každom sídlisku a v každej malej osade. Za 20 rokov sa postavilo viac ako 300 kostolov a ešte stovka nie je dokončená, čo spolu robí 15 percent zo všetkých slovenských kostolov vybudovaných za 11. storočí trvania slovenského kresťanstva . Úctyhodná stavebná aktivita. Ak sa ale opýtame, či zanechala potomstvu niečo, čo bude obdivovať nasledujúce storočia, ako napr. Martinský dóm, alebo dóm sv. Alžbety, či niektorý z chrámov gotickej cesty na východe krajiny, alebo hoci aj niektorý z obyčajných barokových a pseudobarokových dedinských kostolíkov, ktorých sú po krajine stovky? Nezanechala. Teda pokiaľ už dosť zdegenerovaný vkus súčasníkov nepadne v našich potomkoch tak hlboko, že budú obdivovať plechové škatule Kauflandov a Lídlov alebo hromadné garáže, či veľkosklady, ktoré rastú popri našej krátkej a drahej diaľnici. Potom by sa mohli projektanti a sponzori dnešnej sakrálnej architektúry dočkať vďaky alebo dokonca obdivu.

Vo vnútri to býva ešte horšie. Tabernákulum je nemilosrdne vykázané nabok, najlepšie úplne mimo kostol, presbytérium v podstate nejestvuje, kňaz s miništrantmi sedia za tým čo má predstavovať oltár (dnes sa to častejšie nazýva obetný stôl) ako súdruhovia na straníckej schôdzi, nechýba pultík s mikrofónom, moderná výzdoba nevalnej úrovne, lavice, často krát nahradené stoličkami z nejakého poľského veľkoobchodu, sú rozložené do polkruhu tak ako pníky okolo táborákovej vatry. Tomu zodpovedá hudobná produkcia, v ktorej sa partička pubescentov, niekedy doplnená nejakým telesne zrelejším ale duchom stále mladým aktivistom pokúša na gitarách, husličkách, píšťalkách a bubienkoch prezentovať svoju horlivosť pre Pánov dom. Nechýba, dupanie a tlieskanie ručičkami, kázeň formou žartovného rozhovoru, vtipy a všetky tie infantilnosti, ktoré človeka, ktorý ešte nerezignoval na používanie rozumu stavajú pred otázku: "Som vôbec na omši alebo je toto nejaká dnešná verzia pionierskeho tábora?" Zoberme všeobecne príjmaný koncept posvätna, ako niečoho čo povznáša, čo uchvacuje človeka k nebu. Predložme teraz túto ideu pred moderného architekta, moderného kňaza a niekoľko sponzorov regrutovaných z miestnych podnikateľov ochotných utratiť nejakú tú mincu aj na iné ako autá, vily, dovolenky a milenky a čo dostaneme? Niečo medzi bankou, supermarketom a kinosálou s 15 metrovou skaterampou imitujúcou vežu, v ktorej je vyrezané okrúhle okno s niečím, čo pripomína vitráž a nad tým je zapichnutý kríž z dvoch stavebných I - profilov. Naši pastieri dnes často hovoria, že cirkevná architektúra, umenia a predovšetkým liturgia sama musí reflektovať moderné chápanie spoločenstva. Bohužiaľ to naozaj robí. Naši predkovia budovali ohromujúce katedrály v centrách veľkomiest i skromné kaplnky po dedinách a osadách, aby ukázali na niečo, čo je mimo nás, nad nami a nekonečne nás prevyšuje a zároveň aby pre výkon verejného Božieho kultu poskytli dôstojný a posvätnosťou preniknutý priestor. Týmito budovami vytýčili cestu nádeje. O dramatickom úpadku katolicizmu výrečne hovorí skutočnosť, že katolícke náboženstvo vo svojich externých prejavoch, ktorými kostoly a liturgia bezpochyby sú, stále viac a viac pripomína meniaci sa moderný svet než večné, nemenné a nekonečné Nebo.

Nuž a čo zostane z tohto sveta?

Ale, raz vidieť je lepšie ako sto krát počuť, preto pripájam krátky prehľad úspechov dnešnej sakrálnej architektúry. Aby som sa vyhol obľúbenému tvrdeniu, že takéto veci sa dejú iba v Amerike a tu je všetko v poriadku, vyberám ukážky len z nášho regiónu. (S poukázaním na to, čo tieto budovy pripomínajú.)














Solinky (pizzeria)














Košice nad jazerom (wigvam)














Karlova ves (vodáreň)














Petržalka (motorest)














Ružinov (skatepark)














Nové mesto BA (kino)











Podlavice (zbrojnica)










Zelenec (kulturák)










Zborov (trafocentrála)

streda, 27. októbra 2010

Katolické vědomí dějin



Hilaire Belloc

Pravím: katolické „vědomí“ dějin – pravím „vědomí“, to jest vnitřní znalost s totožností: nazírání na věc, která jest totožná se znajícím – neříkám „katolický názor na dějiny“. Vykládání o „názorech“ je moderní a proto částí úpadku: je nepravé a proto pomíjející: nepodrobím se mu. Raději vzdám čest pravdě a řeknu, že tu není ničeho podobného katolickému „názoru“ na evropské dějiny. Je tu protestantský názor, židovský názor, mohamedánský názor, japonský názor a tak dále. Neboť všichni tito se dívají na Evropu z vnějška. Není katolického „názoru“ na evropské dějiny o nic více než názoru člověka na sebe sama.

Sofistika ovšem předstírá, že je tu i „názor“ člověka na sebe. V ničem se nepravá filosofie neosvědčuje více nepravou. Neboť způsob, jakým člověk chápe sebe sama (činí-li tak upřímně a po očisťující zkoušce své mysli) je ve stejné řadě s chápáním jeho Stvořitele a proto se skutečností: dívá se z vnitřku.

Dovolte abych sledoval toto přirovnání. Člověk má vědomí, které jest hlasem Božím. Tím ví netoliko, že vnější svět je skutečný, ale že i jeho vlastní osobnost je skutečná.
Když člověk, třebas polichocen hlasem druhého, přece sám řekne: „Jsem špatný chlap,“ je v souhlasu se skutečností. Když si člověk, třebas pomlouván světem, řekne sám sobě: „Můj úmysl byl správný,“ je v souhlasu se skutečností. Zná sebe sama, neboť sám jest sebou samým. Člověk nezná o sobě nekonečný počet věcí. Konečný však počet jich, který zná, je všecek na nákresu; je všecek částí toho, co skutečně tu je. Co o sobě nezná, shodovalo by se, kdyby to znal, s tím, co o sobě zná. Jsou „názory“ člověka na vše jiné, jen na dvě věci ne: na sebe a na Boha, který ho stvořil. Tito dva, když ho pozorují, vidí ho, jaký je: všechny ostatní mysli mají rozličné náhledy na něho; a toto jsou vskutku „názory“, každý z nich nepravý, poněvadž všechny se liší. Ale náhled člověka na sebe sama není „názorem“ : je chápáním.

Nuže tak je to s námi, kteří přináležíme Víře a velkým dějům Evropy. Katolík, když čte tyto dějiny, netápe po nich z vnějšku, nýbrž rozumí jim z vnitřku. Nemůže jim porozumět docela, poněvadž je konečným tvorem; je však také tím, čemu má rozuměti. Víra jest Evropa a Evropa jest Víra.

Katolík přináší dějinám (říkám-li „dějiny“ na těchto stránkách, myslím tím dějiny křesťanstva) poznání sebe. Jako člověk ve zpovědnici žaluje na sebe to, o čem ví, že je to pravdivé, a co ostatní lidé nemohou posuzovati, tak katolík hovoře o jednotné evropské civilizaci, haní-li ji, haní ji pro příčiny a skutky, které jsou jeho vlastní. Sám osobně mohl tyto věci učinit. Není relativně správný ve své haně, je absolutně správný. Jako může člověk svědčiti o nesprávných, nepříslušných nebo věci neznalých pojímáních evropských dějin; neboť on ví, proč a jak dějiny postupovali. Jiní, nekatolíci, dívají se na dějiny Evropy z vnější strany jako cizinci. Těmto jest jednati s něčím, co se jim samo jeví jen částečným a nesouvislým; onen vidí to vše ze středu, v podstatě a pohromadě.

Říkám opět, novými výrazy: Církev jest Evropa a Evropa jest Církev.

Katolické vědomí dějin není vědomím, které začíná s vývojem Církve kolem Středozemního moře. Jde daleko více zpět. Katolík rozumí půdě, na které vyrostla rostlina Víry. Římskému vojenskému úsilí rozumí způsobem, jakým je nemůže chápat nikdo jiný; proč se toto úsilí srazilo s ohromnou asijskou a kupeckou říší Karthaginy; co jsme si vzli ze svétla Athén; jakou potravu jsme nalezli mezi irskými a britskými, galskými kmeny, jejich mdlé, ale strašné upamatování nesmrtelnosti; jakého příbuzenstva se dožadujeme s obřady nepravých, ale hlubokých náboženství i jak dávný Israel (ti malí silní lidé, dokud nebyli svedeni, když byli ještě národní v horách judejských) byl, aspoň ve starém údělu, ústředním a ( jak my katolíci říkáme) posvátným: věnovaným zvláštnímu Poslání.

Pro katolíka celý přehled se řadí ve svůj zvláštní řád. Obraz je normální. Nic mu není překrouceno. Postup našich velkých dějin je snadný, přirozený a úplný. Je také konečný.
Ale dnešní katolík, zvláště je-li vázán na užívání anglického jazyka, trpí žalostným a (več jest doufati) přechodným nedostatkem. Žádná moderní kniha v anglickém jazyku neposkytne mu přehledu minulosti; jest nucen studovati násilně nepřátelské znalce severoněmecké (nebo anglické, napodobující severoněmecké), jejíchž znalost se nerovná znalosti pravého vyrovnaného Evropana.
Stále naráží na věty jež jsou na první pohled beze smyslu, buď pro omezení, nebo pro odpory, které v sobě zahrnují. Nemá-li však náhodou volného času pro další studium, nemůže ukázati přesně na znamení nesmyslnosti. V knihách, které čte, jsou-li aspoň v anglické řeči, postrádá věci, o nichž mu pochopení pro Evropu říká, že by tam měly být; nemůže však vyplniti jejich místo, ježto člověk, který psal tyto knihy, sám takových věcí neznal nebo aspoň jich nemohl pochopiti.

***

Obraťme se k obecnému přehledu celých evropských dějin. Můžeme tu sepsati seznam významných řádek, na nichž katolík může oceniti to, co ostatní uvádí do rozpaků, a může určiti a znáti věci, o nichž ostatní mohou míti jen domněnky.
Katolická Víra rozšířila se po římském světě, ne poněvadž Židé byli široko daleko rozptýleni, ale poněvadž duch starověku a zvláště římský duch přijal ji ve své zralosti.
Hmotný úpadek říše nemá ani vztahu ke vzrůstu katolické Církve, ani s ním není souběžný; jest protivníkem tohoto vzrůstu. Bylo vám řečeno: „Křesťanství (slovo, mimochodem řečeno, zcela nehistorické) vplížilo se do Říma, když tento upadal, a uspíšilo úpadek“. To je špatný dějepis. Lépe je přijmout a podržet následující větu: „Víra jest to, kterou Řím přijal ve své zralosti; a Víra nebyla příčinou jeho úpadku, nýbrž spíše zachranitelkou všeho, co se zachrániti mohlo“.
Nikterak nás neposílil příliv barbarské krve; vážným ohrožováním civilisace ve starověku bylo něco málo (a zvláště otrockého) vcezování barbarské krve; že civilisace takto napadána nebyla ve starověku trvale zničena, máme co děkovat jen šťastnému zachránění katolickou Vírou.
V nejbližším období – v temném počátku středověku – vidí katolík dále, jak Evropa byla zachráněna proti obecnému náporu mohamedána, Huna a Skandinávce: všímá si, že zuřivost útoku byla taková, že nic, kromě něčeho Božím působením zřízeného, by jí nebylo odolalo. Mohamedán došel až na vzdálenost třídenního pochodu k Toursu, Mongol byl viděn se zdí Touronu na Saoně – ve vnitřku Francie. Skandinavský divoch vnikal do ústí všech galských řek a téměř zaplavil celý britský ostrov. Nic nezbývalo z Evropy kromě vnitřního okrsku.

A přece to Evropa přečkala. V novém rozkvětu – ve středověku - který následoval po temném čase, poznává katolík ne domněnky, ale důkazy a skutečné události; vidí jak parlamenty povstávají ne z nějakého domnělého „teutonského“ kořene – smyšlenky to akademií – nýbrž z opravdových a hotových velkých řeholných řádů, ve Španělsku, v Britanii, v Galii – nikdy mimo staré hranice křesťanstva. Vidí, jak gotické stavitelství vyrostlo do výše, spontánní a domorodé, nejdřív v území pařížském a potom se šířilo dále v kruhu k skotským horám a k Rýnu. Vidí nové university, práci to znovu probuzeného ducha Evropy; vidí podivuhodnou novou civilisaci středověku, povstávající jako přetvoření staré římské společnosti, přetvoření celé z vnitřku a způsobené Vírou.
Soužení, náboženské násilnosti, šílenství patnáctého století jsou mu nemoci jednoho těla – Evropy – v nouzi o lék. Lék byl příliš dlouho odkládán. Přichází roztržení evropského těla reformací. Mělo by být mrtvo; poněvadž však Církev nepodléhá smrtelným zákonům, není mrtvo.

***

Všeobecné dějiny Evropy a Anglie rozvíjejí se přirozeně před katolickým čtenářem; není sváděn k následování teorií, sobě odporujících a často předkládaných pro spásu novoty, která zmátla a zbortila moderní rekonstrukce minulosti. Především se nedopouští zásadního historického omylu ve „čtení historie dozadu“. Nemyslí o minulosti jako o tápání dopředu k dnešní naší dokonalosti. Má ve své vlastní povaze povahu jejího životního běhu: cítí pád a povstání – rytmus života, který i jemu náleží.

Evropané jsou z jeho krve. Může rozmlouvati s prvním stoletím nebo s patnáctým; hrobky mu nejsou směšné, ani věštby; a je-li přemožitelem, je také dědicem bohů.

Z knihy „Evropa a Víra“ přeložil Bohdan Chudoba, publikováno v Arších, L.P. 1930

prebraté z http://dielnasj.blogspot.com/2010/10/katolicke-vedomi-dejin-hilaire-belloc.html

pondelok, 25. októbra 2010

Cesta obnovy


"Aký koreň lipne, aká vetva rastie z tejto kamennej púšte?" T. S. Eliot


I za pochmúrnych súmračných dní pamätajúc na blízkosť smrti je potrebné mať pripravené niečo pre budúcnosť. Niečo pre tých, čo prípadne ďalej ponesú kríž. V čase kedy sa falšuje skutočnosť a opozícia voči ľavici sa arci len javí. Alebo hádam odvážite sa ju vidieť v semi-sodomitských projektoch ako postoy.sk čo prinášajúc citlivé články o "homosexuálnych partneroch" snažia sa len napodobovať sekulárnu stoku a s ňou i zhynú ?

Kde nie je nič ani smrť neberie. To platí i o projektoch "obnovy" vychádzajúcich z myšlienkových prúdov vystavených na úmrtnom liste tradičného politického usporiadania a neochvejných stĺpoch viery. V čase Božieho dopustenia, kedy milosťou je trpieť spolu s Kristom všeobecné odpadnutie, úpadok a oddanie sa svetu. Keď niet kam hlavu skloniť, hoc i líšky majú svoju dúpä. Líška aký to obraz vládnuceho liberalizmu, aká to metafora seba-sa-popierajúceho do vlastného chvostu sa zahryznuvšieho modernizmu. Po vlastné odsúdenie si beží a nôžku vždy tak bystrú v pascu vkladá.

Vyhnite sa úlisným projektom, čo zaliečajú sa svetským relativizmom. Nestoja za to. Ich vonkajšie zdanie vždy sa prezradí, že zaraz za útočí na to, na čom vždy sme stáli. V rámci plurality. V rámci straty formy, tejto herézy modernity. Pre nás na stratenej varte najlepšie sa stojí, bez pochlebovačov, tí pred ktorými zakrývajú si tvár a na ktorých pľujú. Vyťatých z krajiny živých.

I je cesta z krajiny mŕtvych i je vzor pre potomstvo naše. Zdá sa, že strom čo vyťatý bol i do ohňa vhodený stále zanechal hlboké korene, čo živiny berú z dávnych časov vedomie dávneho poriadku zo zákona nemenného. I ostala nádej obnovy. Jej prvou podmienkou je návrat. Návrat späť k sv. omši s ktorou spokojní boli svätci i mučeníci i po Cirkev po celom zemekruhu (lež modernisti opovrhovať ňou budú tvárou obracajúc kňaza k ľudu). Ak táto sa vráti a aspoň na jednom mieste denne sa slúžiť bude, nik od krajiny tejto neodníme ten obrovský prúd milosti Božej, čo už rozlieva sa v krajinách naokolo, ktoré nás zahanbujú. Niet nič viac, čo pustá zem by potrebovala. Zo slabosti roztrúsenej hŕstky zaraz silu spraví, čo nepotrebuje podporu davov, padajúcich ako lístie zo stromov...

I poriadok sa potom zmení. Hoc jeho zástavu držala len jedna ruka, malá bodka na mape. Vernosť stále tým istým zásadám, keď iní poklonkovali sa odpadlíctvu a posmievali sa pravdám, ktorím generácie verili a neupadali v blúznivé prekliatie románu a jeho okov vykovaných z pravidiel gnósis. Odkaz zatlačený celkom na zem, ba možno až pod ňu ešte stále pretrval, krv mučeníkov kde-tu predsa klokotá. A existuje ucho, ktoré počúva, hoc hluk okolia prehlušiť ten zvuk chce. Zlovestné pereje vystavané z kalibáncov malých - .týždňov, impulzov a postoyov všakovakých - len paródií zo Sillonu predsa malú bárku nepotopia. Po tučných rokoch, zas vychudnuté chodia. Keď horšie je ako za sv. Atanáza a númenorskú krv len v skúmavkách držia, v odpore planie votívne svetlo.

* * *

I vykročila noha možno pamätajúca kroky armády z Vendeé, stopy Rochejacquelina. A striasla zo seba prach odporcov kríža, náboženského indiferentizmu. Umyla zo seba lepkavé nánosy modernity a trojnásobnom kyrié pokľakla pred oltárom nemenným. I našla v pustine zaľúbenie v odlúčení a preds´ prenasledovaná. Vyprášila zo záhybov plášťa svojho smietky dialektiky i zapudila v ušiach svojich zaliečavé vábenie hermeneutiky. Oddelila áno od nie. Vyliezla na stĺp ako stylita a pôstom vyšívala rúcho pripravené pre deň návratu.

Viva Cristo Rey!

prebraté z http://monarchizmus.blogspot.com/2010/10/cesta-obnovy.html

utorok, 17. augusta 2010

Je to tridentská omša na čom záleží

prebraté z The Remnant, preklad podľa www.vendee.cz

Mimořádná forma?

Michael J. Matt

E-mail zaslaný vydavateli The Remnant 6. června 2010:

„Všiml jsem si, že vy a vaši pisatelé používáte termín „tridentská“, když mluvíte o latinské mši, spíše než termín „mimořádná forma“ (MF). Máte nějaký problém s MF? - J. Loveland, Cincinnati, Ohio (USA).

Nu, je těžké naučit staré psy novým kouskům. To je jedna věc. Ale myslím, že je v tom něco víc. A jestli máme modernizovat náš slovník, abychom vyhověli všem nováčkům v tradicionalistickém katolickém hnutí, pak říkám Deo Gratias!

Přemýšlejte o tom: Novus Ordo očividně chřadne, tradice se stává takřka hlavním proudem a tradiční latinská mše se přeměňuje na mezinárodní mládežnické hnutí. Zrovna jsem se vrátil z Francie, kde tisíce mladých katolíků absolvovalo třídenní pěší pouť, na níž tradiční mše byla jedinou mší. Nyní vyrůstají celé generace, které neznají žádnou jinou liturgii, než je tradiční římský ritus. Není to mimořádné!?

Přesto však existuje naléhavá potřeba chránit se před pocitem sebeuspokojení, zvláště když se vezmou v potaz oběti, které vykonali tradicionalisté průkopníci v těžkých dobách.

Mnozí z nás si pamatují, když tradice byla mrtvým písmem a stará mše liturgickým dinosaurem, kterými se obtěžovalo zabývat jenom pár „starých bláznů“. Bylo to v době, kdy škapulíře, modlitební závoje a latina byly ozdobami pro zasmání u „fanatiků na nebezpečné cestě ke schizmatu“.

Mít v té době nálepku tradicionalisty znamenalo, že jste se stali ve své farnosti něčím jako vyděděncem, protože jste tvrdošíjně odmítali nechat odejít 2000 let katolické tradice. Na druhou stranu světské tradice jako je tradiční rituál při sedmé směně v baseballu nebo zpívání písně My Old Kentucky Home při Kentucky derby zůstaly samozřejmě nedotknutelné a posvátné. Ale katolické tradice byly nadšeně vršeny na progresivistickou pohřební hranici, jejíž plameny osvěcovaly oblohu v oněch dnech temnoty.

Panis Angelicus byl z módy a, Bůh nám pomáhej, moderní byla píseň On Eagles Wings (v anglicky mluvícím prostředí modernistický popěvek z roku 1979 – pozn. překl.). Římská roucha tlela mezi naftalínovými kuličkami, zatímco kněží se promenádovali v barevných tunikách v „bohoslužebném prostoru“ a oddávali se nejposlednějším liturgickým novotám. Kázání ustupovala veselým „homiliím“ zatímco řeznické stoly zatlačily do pozadí hlavní oltáře a hippie duchovní v euforii vyhlašovali kapitulaci Církve před současným světem.

V tomto klimatu sebenenávistné „reformy“ většina katolíků udělala jednu ze dvou věcí: Opustili se znechucením Církev nebo prostě odpadli jako víra sama. Kostely se vyprázdnily, jeptišky zmizely a ty relativně řídké případy katolických kněží, kteří nezběhli, aby se oženili, se elegantně načesali a stali se režiséry liturgické estrády.

Byla to zřetelně Satanova práce.

Ale někteří katolíci odmítli srazit podpatky před modernistickými velícími gaunery v důstojnických holinách. Setrvali, aby bojovali, když takřka všichni ostatní mávali vlajkou kapitulace. S pohrdavým opovržením byli zesměšňováni jako tradicionalističtí „extrémisté“, kteří si „myslí, že jsou papežštější než papež“.

Tito muži a ženy obětovali vše pro základní kámen katolické víry, kterým tehdy byla (a je i dnes) starobylá tridentská mše. Ano, vím, že se od nás očekává, že už ji tak nebudeme nazývat. Teď je to „mimořádná forma“, což má zřejmě jakýsi smysl, když vezmeme naprostou všednost nové mše. Ale proč tohle trvání na „mimořádné formě“? Bůh ví. Možná bylo potřeba nové jméno pro starou mši – takové, které nenaznačuje věrnost srozumitelnosti Tridentského koncilu oproti nejednoznačnosti Druhého vatikánského koncilu. Možná předkládání dvou forem jednoho ritu poskytlo krytí pro bizarní spektákl a náhlé selhání zcela nové mše. Nevím.

Ať je to cokoliv, pro mnoho z nás bude tradiční mše vždy tridentskou mší. Je tomu tak z rozličných důvodů, z nichž nikoliv nejméně důležitým je ten, že oni ji tak nazývali – raní tradicionalisté, kteří stáli proti celému světu při obraně římského ritu slouženého ve starobylém jazyce knězem, který stál čelem k oltáři Božímu, přesně jak to kněží vždy činili po tisíciletí. Ritus byl kodifikován v Tridentě týmž svatým papežem, který kodifikoval tradiční 15 desátkový růženec – sv. Piem V., duchovním vůdcem v bitvě u Lepanta a velkým papežem, který zachránil Evropu před islámem i protestantismem.

Mše, pro kterou tradicionalisté průkopníci obětovali tolik, byla nedílnou součástí Tridentského koncilu, který vytesal do kamene katolickou nauku a liturgii proti velikému útoku na obojí ze strany protestantské revoluce. Tridentská mše byla mší, kterou sv. Pius natrvalo předal katolíkům všech věků a zajisté to byla mše, kterou tradicionalisté zamýšleli předat svým vlastním synům a dcerám.

„Je to mše, na níž záleží!“ Znova a znova si připomínali, že „je to tridentská mše, na níž záleží!“ Věděli čím je a čím není. Velmi dobře věděli, že její důležité části o nějakých 1500 let předcházely Tridentu. Ale tím, že jí nazývali „tridentskou mší“ se vázali ke stěžni katolické tradice – k dogmatickému Tridentskému koncilu, ke Quo Primum a vlajkové lodi katolické flotily, které uchovávali víru věků proti náporu novot, protestantismu a rozvíjejícímu se Novus Ordo Seclorum.

V bouřlivých pokoncilních mořích sledovali kurz nastavený katolíky v 16. století v Anglii a v 18. století ve Francii během válek za oltář a trůn ve Vendée. Trident byl jejich hvězdou udávající směr. Oni jen „neupřednostňovali“ tridentskou mši. Oni se pomocí ní vymezovali.

Arcibiskup Lefébvre, v mnoha ohledech obětní beránek katolické kontrarevoluce, byl pro svou tvrdošíjnou obranu všeho tridentského „exkomunikován“. Ale jeho historicky významný postoj dal zrod celosvětovému hnutí katolické obnovy a nyní je jeho záležitost probírána s Římem.

Skvělý Michael Davies předčasně skonal kvůli pracovnímu nasazení při obraně tridentské mše, stejně jako Hamish Fraser, William Marra, John Senior a tisíce vážených mužů pro něž nic neznamenalo liturgické „smells and bells“ (kontroverzní rituální praktiky – pozn. překl.).

Můj vlastní otec se ve jménu tridentské věci vzdal všeho kromě víry a rodiny. Po třiceti letech pracovního nasazení jako vydavatel The Wanderer (katolický tradicionalistický magazín – pozn. překl.) za sebou nechal své dědické právo prvorozeného kvůli práci pro úplnou obnovu tradice a tridentské mše.

Tito muži byli tradicionalisty dávno předtím než to začalo být módní. Dali svou pověst, kariéru a finanční blahobyt k dispozici ve jménu katolické kontrarevoluce.

V roce 1956 bránili mladí Maďaři svou vlast proti sovětským tankům s násadami od košťat a s čímkoliv, co bylo po ruce. Byli rozdrceni a usmrceni komunisty, ale historie je učinila nesmrtelnými.

V 70. letech /20. století/ malá skupina věrných katolíků udělala něco podobného proti modernistickým tankům, které se valily katolickým městem. Oni se rozhodli zůstat tím, v co je vychovali jejich otcové – katolíky! A ve jménu tridentské mše byli vyhnáni ze svých farností a kritizováni jako „schizmatici“. Ale podrželi si víru. Historie musí teprve určit jakou roli přiřadí těmto mužům, ale ti z nás, kteří některé znali, si pamatují tváře a jména hrdinů, kteří drželi katolické pozice, které opustili dokonce i papežové a kněží.

Mimořádná forma? Jistě, ale jednoho dne to znovu bude jediná forma římského ritu, a pak snad duše raných tradicionalistů budou odpočívat v pokoji. Vy říkáte „mimořádná forma“, já říkám „tradiční latinská mše“ – ale kdyby nebylo jich, říkali bychom všichni Novus Ordo Missae.